Tanečky s panikou

Často sem skládám své vzpomínky, prozření a nadefinovaná odhodlání do budoucna. Tak dneska tu nechám větrat něco, k čemu mi ještě pointa chybí. Moje úzkostné epizody.

Teď v létě to bylo šest roků, co mě hryzlo klíště a odstartovala se moje „chorá“ kapitola s kulminací někdy v letech 2014 – 2015. Byl to záhul, ale hlavně velká lekce, která mě nakonec dovedla k potřebné životní čistce a vymetení 12., 13. i 78. komnat. V těch borelkovských letech mi bylo mizerně na mnoho způsobů, nejhorší ze všeho pro mě ale byly stavy, kdy mi bylo na omdlení a pěkně šoufl, srdce si bilo mimo jakýkoliv řád, svaly jako kdyby se mi měly rozpadnout na prach a čiré vnímání reality se přestěhovalo kamsi do paralelního vesmíru. Živilo to ve mně paniku a strach, že je se mnou fakt ámen. Zvlášť, když existencionální strachy jsem měla v hlavě usazené už jako malé děcko.

A pak přišla vysvětlení od bílých plášťů.

„Máte v těle už ix let borelie a napadly vám srdce, dáme vám pořádný antibiotický protokol.“

„Máte i plicní chlamydie, proto se vám blbě dýchá, tak si do komba léků přidejte ještě todleto“.

„Máte nervovou soustavu plnou toxinů z odumřelých bakterií, proto se vám motá hlava, léčba funguje, tak buďte trpělivá, zobejte ATB dál a přidejte na detoxu.“

 

Když mi po roce léčebných kúr postupně zmizely všechny potíže kromě těchdle srdečně-motacích hnusů, přestala jsem věřit, že za to může nějaká bakterie a všechny léky jsem i přes varování doktorské autority a plusová znamínka v testech vysadila. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí a mockrát jsem pak ještě zapochybovala, jestli to nebyla blbost. Nebyla. Dávno to totiž nebyly bakterie, ale tuny nakumulované úzkosti.

Nemyslím si, že lidi, které trápí úzkostná porucha, panické ataky či jak se tomu říká jsou blázni hodní svěrací kazajky nebo hysterky. Já teda blázen ani hysterka nejsem a zrovna moje úzkostně laděné kamarádky patří k těm nejbližším. Dřív mě to totálně ochromilo a fakt jsem panikařila, bála jsem se, že umřu, zároveň jsem se bála nemocnic a nerada jsem o tom všem s lidma mluvila. Dost pitomá startovní pozice.

Začalo se to hýbat až v terapeutickém křesílku před dvěma rokama. Ne hned. Prvních pár týdnů jsem byla schopná v plné atace sedět na psychosedánku, vůbec své bláznivé tělesné projevy nezmínit a odříkávat si nějaké vybrané témátko. Tak se to přece dělá, hezky to zamaskovat… Inu, jak v životě, tak i na terapii. A i podle mé rané tvorby jsem tenhle koncept smějících se lidí v depce měla uložený v hlavě dost festovně.

Ale jak se psychosedánky sunuly dál a hloubš a začaly se méně týkat toho, co bylo tamhle a onehdá a víc toho, co se děje tady a teď mezi náma, osvobodila jsem i své panikářské téma, na povrch probublaly i startovací důvody a začalo se to dost lepšit. Už žádná dramata a plašení, spíš takové dozvuky, které mě cca čtvrtletně vždycky upozornily na to, že mi někde v životě něco hnije a měla bych to poladit. Je to mnohem lepší, vlastně docela fajn, říkala jsem si, jenže.

Teď před pár dny mě úzkost po delší době vyzvala na taneček zase. A mě už to regulérně nasralo. Ten den dopoledne s kamarádkou sedím v parku a soptím nad tím, že mi to přijde nefér, že jsem teďka přece hrozně spokojená a všechno je v cajku, tak co sem nějaká úzkost, byť v light verzi, vůbec leze. Odpoledne fázi emočního oxymorónu opouštím a s jinou kamarádkou po boku už uznávám, že bych vlastně v každé životní sféře nějakou tu nevyřešenou maličkost možná našla. V noci mám seznam těchdle hnijících maličkostí sepsaný. Je jich sedmnáct.

Sedmnáct není zrovna málo. A maličkostí? V seznamu hnízdí třeba:

- Nechat se očkovat proti tetanu -

Doktorka, které věřím, mě varovala, že by mi mohlo tohle očkování rozhodit imunitu, kterou jsem měla dlouho na káry a teď krásně drží. Udělala mi test, jak to mám reálně s protilátkama. Nemám je. A já už se rok nemůžu rozhoupat k tomu si na tu tetanovku zajít, protože se jednak bojím, že mi to podlomí aktuálně hezky našlápnutou imunitu a pak si taky říkám, jestli je to fakt potřeba?

Maličkost, nebo zásadní rozhodnutí fakt uvěřit, že jsem prostě zdravá a a) nějaká tetanovka to nemůže změnit nebo b) vůbec ji nepotřebuju?

- Vymyslet, co s alkoholem -

Dneska mi skončil suchý měsíc. Naordinovala jsem si ho, páč se mi nelíbilo, jak s pivky, vínečky a drinky v poslední době zacházím. A od prvního dne půstu si říkám – ty jo, co pak, až to skončí? Oškrtnout si to v seznamu výzev jako splněnou položku a konzumovat alkohol jako předtím, začít s ním zacházet nějak jinak anebo nepít prostě už nikdy a vůbec? Teď už vidím, že pro co se doopravdy rozhodnu, to pak i dodržím. A bez nějakého echt přemáhání. Ten měsíc pro mě nebyl vůbec tak těžký, jak bych dřív čekala.

Maličkost, nebo zásadní rozhodnutí, jestli budu řídit já sklenku nebo ona mě?

- Napsat kamarádce -

… a zeptat se, proč nepřišla na domluvený sraz a nedala ani vědět, co se děje. Všimla jsem si, že s každým dnem, co jsem se jí ohledně této události neozvala naše kamarádství sbírá černé puntíky a v hlavě se mi víří hejno domněnek. A přišlo mi to líto. Tohle jsme přece schopné probrat a vyřešit, dyť se máme rády.

Maličkost, nebo základní schopnost ventilovat, co mám na srdci a starat se o vztahy, na kterých mi záleží?

Druhý den ráno si sedám k seznamu a položku po položce odškrtávám. Tři mi tam ještě furt lítají. Přidávám k tomu ještě generální úklid bytu a kabelek a jak se tak koukám na obří hromadu věcí na vyhazov, hlavou mi lítá i velká kopa důvodů, které mě k aktivaci úzkostí tenkrát dovedly a o kterých vím:

-       Dětské strachy, které jsem si vláčela do hluboké dospělosti

-       Výkonnostně laděné ego

-       Přehnaná diplomacie

-       Děravá ostraha vlastních hranic

-       Tendence nesundávat úsměv za žádných okolností

-       …

A pofňuknu si – dyť o tom vím,  neuhýbám před tím, tuním to, za poslední roky i měsíce jsem se změnila a jsem za to moc ráda. Že by to nestačilo? Že bych něco nevykutala a přehlídla? Proč proboha pořád tyhle úzkostné stavy v životě potřebuju? Kdy tam přistane ta pointa? Odpovědi mi tentokrát nelezou na mysl tak hbitě, ale něco se najde…

Asi bych si mohla tyhle seznamy hnijících věcí dělat každé ráno. Protože i po všech těch životních lekcích furt ještě sem tam něco odložím. A vypadá to, že můj sklad na nedořešené věci nemá moc velkou kapacitu.

A pak mě napadá, jestli jsem krom odkládání nezačala i dohánět. Od jara mám pocit, že se můžu doslova rozlítnout do celého světa, spokojená, zdravá, s kopcem přání a plánů a energií je našlápnout, za máloco se stydím a život je prostě fajn, pojď mi hop! Někdy se ale přistihnu, jak mi hlavou probleskne „jé, škoda, že jsem to takhle neměla v sedmadvaceti, ve dvaceti, v patnácti, šup šup to dohnat!“.

STOP.

27, 20 ani 15 už mi nikdy znova nebude. Ty roky už se staly a dohnat se nedají. Je mi prostě třicet a hotovo. A jo, hodně lidí mezi 25 a 30 lety procestuje celou planetu a já jsem si v tomhle věku zrovna vybírala svou lekci s nemocí plynoucí z všemožných dětských i dospěláckých nánosů, znova ty trable s chorobou a chronickými strachy zažít nechci, ale bez toho všeho bych teď nebyla takováhle. A já se mám takhle fakt dost ráda.

Stačí si to párkrát nahlas zarecitovat, aby mi tam tyhle lítostně-doháněcí myšlenky přestaly skákat a znehodnocovat mi přítomnost?

Nazouvám tenisky a jdu si po dlouhé době zaběhat. Do uší si pouštím můj srdeční song Krosna od Báry Polákové do nekonečné smyčky.

Bára vyjmenuje kompletní seznam tíh, které se svým klukem táhnou v krosně a song jde do finále:

 

Až dojdem na kopec a sníme svačinu,

třeba tam krosny budem moct nechat.

Třeba se rozběhnem, nebudem pospíchat

a budem lehcí, lehcí jak pírka.  

 

A nebo ne, a nebo jo, a nebo ne,

to asi podle toho, jak si to budeme přát…

 

A tak mi na zmoklé a sympaticky vylidněné Ladronce vplouvá do hlavy ještě jedna otázka:

Můžu si prostě zapřát a zachtít, aby to tak už nebylo? Že už to nepotřebuju? Aby šly ty úzkosti do háje úplně a na furt, abych je jako hlídací psy nepotřebovala ani jednou za čtvrtletku a v light verzi?

Když mě úzkost vyzve k tanci, musím pokorně pokrčit kolínko a začít tancovat, nebo se můžu rozhodnout a říct „Nene, tenhle parket už mě školil a sral dost dlouho, a tak to tu balím a jdu radši někam vlnit rumbu… “.

Ančí

Superschopnosti třicátnice

Tak a je mi třicet. Prvních 29 roků mého života zapadlo za obzor, mávám jim na rozloučenou a musím se přiznat, že se na svou další trikádu panicky těším. Nějak se ve mně totiž uhnízdila víra, že moje aktualizovaná verze “Ančí 3.0” si rozhodně bude umět zajistit fajnové žití. Určitě mi v tom pomůže sadička superschopností, které jsem si poslední dva roky intenzivně kultivovala. Na první pohled vypadají obyčejně, ale pro mě jsou cennější než cestování časem a vystřelování pavučiny ze zápěstí.

Těchdle pět používám nejčastěji.

Superschopnost 1 – Pohodlně se usadit a… sedět

To jsem takhle kdysi přišla na svou psychoterapeutickou seanci, mohl to být tak pátý sedánek, a prostě jsem odhodila boty na zem a s nohama zakroucenýma v tureckém sedu jsem se konečně pohodlně zabořila do gauče. Chtělo se mi to udělat už dřív, myslela jsem si ale, že se to nehodí a nedělá. Jenže ono se to hodí. A to úplně vždycky. Ten den jsem si dala předsevzetí, že si vždycky sednu tak, aby mi to bylo příjemné. Ve vlaku. V divadle. V kavárně. V čekárně u doktora. Všude. Pro mě to většinou znamená odlepit nohy od země, někam je zaháknout, zahodit boty a všemožně se vrtět a pohupovat.

Někdy narazím na odpor hlídačů konformity. Už jsem vyfasovala pohrdavé kroucení hlavou v koncertní síni. Jedna maminka označila mé sezení na vrcholku atrakce dětského hřiště za neetické. Ve vlaku se mi důchodkyně snažila sklepnout nohy na zem holí. Jenže já se nedám. Ctím veřejný majetek a osobní prostor ostatních lidí, ale nohy si budu věšet dle svého uvážení kam chci. A je to nakažlivé. Často se vyvalím ve vlaku jako první a do půl hoďky už naše kupé vypadá jako sněm bojovníků za svobodu sedu.

Superschopnost 2 – Představit se oblíbenou verzí svého jména

Většina lidí mi říká “Aničko”. Pravda je taková, že se mi to nijak zvlášť nelíbí. Slyším na to spolehlivě, ale když mě tak někdo osloví, mám pocit, jako kdybych se zcvrkla a najela na nějaký dětský poslušňáčkový mód. Nějak mi to ke mně prostě nesedí. Stejně jako “Anna”, na kterou mám vypěstovanou jmennou hluchotu v nejtěžší formě.

“Anč” a “Ančí” – takovým oslovením se trefíte do mé rozlítané a trochu poťouchlé nátury. Když to zaslechnu, příjemně to ve mně zarezonuje. A pak je tu ještě jedna verze – “Ani”. Tak mi říká strašně málo lidí, ale musím říct, že to na mě z nějakého důvodu funguje jako balzám na duši, zvlášť, když na ni zrovna mám nějaký ten šrám.

A tak se v poslední době zaměřuju na to, abych se lidem představila tak, jak bych si přála, aby mi říkali. Taková malá „deaničkizace“. Inspirací je mi moje kamarádka Míša, kterou jednou kolega oslovil “Míši”, načež Míša pronesla: “Tak už mi prosimtě nikdy neříkej, fakt to nemám ráda…”. Míšo, respekt a vytrvej. Jdu v tvých šlépějích a vysílám tímto návrh do své kontaktní sítě – oslovujte mě tak, jak to mám ráda. Ušetříte si minimálně jednu slabiku. A nebojte se mi říct, co se zase líbí vám.

Superschopnost 3 – Neomluvit se

Nedávno jsem potřebovala rozměnit tisícovku. Platila jsem s ní žvýkačky za 15 korun a prodavačka na mě spustila:

To fakt nemáte drobné??! Ježišimarja. No to teda potěší takhle po ránu, to vám teda pěkně děkuju…

Dřív bych se s ní buď dohádala do krve za to, že si dovoluje se mnou mluvit takhle nasraným protizákaznickým tónem nebo bych si začala sypat popel na hlavu, 300x se omluvila a nakonec svou žádost stáhla a zmizla pryč.

Teď to ale dělám jinak. Vlastně mi přijde sympatické, že když se prodavačka nasere, vpálí mi to do obličeje, pořád lepší než sada falešných úsměvů v rámci hesla “náš zákazník, náš pán” (to motto nesnáším). Zároveň před ní stojím s legitimním požadavkem a platnou bankovkou a nehodlám naskočit na její hru “Člověče, zaviň se” a bičovat se za to, že bude mít prázdnou kasu. To se prostě stává. Tečka. A tak nevysílám ani molekulu omluvy. Nechávám její promluvy volně a bez reakce plout vzduchem, beru si hrst drobáků a se zenovým klidem odcházím.

Největšího majzla si dávám na to, aby mi neujela automatizovaná omluva v případě nemocí a nemohoucnosti. Dřív jsem se byla schopná cítit těžce provinile za to, že jsem onemocněla a kvůli tomu se musí přesunout deadline nebo schůzka. Představa, že se mi udělá blbě někde na cestách a zbytek posádky bude muset čekat, až to někde vydýchám, mě děsila. Vylámat si tohle z hlavy mi dalo strašnou práci a padlo na to ix psychosedánků v tureckém sedu. Když se o mě tyhle sebezaviňovací tendence pokouší dnes, používám na to jako protilátku tuhle speciální formuli:

Stalo se tělo. No co. Když tu hodím šavli, tak to uklidím. Když už nebudu moct, tak se na mě počká. Když už se nezvednu, někdo mě odtáhne na zádech. Příslušníci lidské rasy byli vždycky schopní sběrači.

Superschopnost 4 – Zpívat

Už odmala strašně ráda zpívám. A přišlo mi, že to nijak extra netlumím. Loni na jaře jsem se hecla a přihlásila se na individuální lekce zpěvu. Byla to další z mých výzev – podrobit odbornému hodnocení tak osobní věc, jako je hlasový fond. Už po pár lekcích jsem si uvědomila, že jsem se ve zpěvu celé ty roky strašlivě cenzurovala. Když jsem si broukala na ulici a někdo šel kolem, zmlkla jsem nebo přehodila zpěv do hvízdání. A když už jsem zpívala třeba před rodinou či přáteli, nikdy jsem nenasadila hlas v plné kvalitě. Zpívala jsem tišeji. Zdráhala jsem se jít do výšek. Hlas jsem nevybarvila. Nevyslala jsem ven emoční náboj, co mi vibroval tělem. Až posledních pár měsíců se nechávám doopravdy slyšet. Nebylo to nakonec tak moc o pilování techniky na lekcích, ale spíš o tom odhodlat se pouštět necenzurovaně ven celé své emočno. A tedy i své pěvecké vášně, které mi kolují krevním řečištěm.

Často se chopím i kytary. Začala jsem na ni hrát před pár lety, když jsem byla dlouho nemocná. Sportování bylo mimo mé možnosti a já potřebovala nějak vybít nahromaděnou energii. Byl to jeden z nejlepších nápadů v mém životě. První dva roky jsem ale hrála téměř v utajení, připadalo mi, že to neumím dost dobře a pořád jsem si říkala, jestli mě náhodou neslyší sousedé, co by si asi tak mohli pomyslet, co když se jim to nelíbí… Před půl rokem jsem se stěhovala do bytu s papírovými stěnami a chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala hrábnout do strun a rozeznít hlasivky fakt naplno. A nakonec se ukázalo, že bydlím vedle učitele hry na kytaru a houslistky, a tak posíláme decibely do baráku všichni.

Pořád jsem kytarový samouk, některé akordy ještě nechytnu a zpívat a hrát zároveň dovedu jen v jednom základním rytmu. Ale strach z hraní a zpívání před lidma je nadobro fuč. Kytaru s sebou tahám čím dál častěji a nestačím se divit, kolik mých přátel se osměluje a vrhá se do zpěvu se mnou.

Hlas vnímám jako nesmírně intimní komoditu silně navázanou na lidskou duši. Možná proto bývá těžké nechat zaznít svůj hlas v přirozené tónině a ještě ho pouštět ven ve formě zpěvu, na který se často lepí hodnocení druhých. A já si jenom přeju, aby se děckám ve škole nikdy zpěv neznámkoval, protože jedna veřejně udělená dvojka dokáže stáhnout hlasivky a ventilaci hudební vášně na celý život.

Superschopnost 5 – Opustit Normistán

Na jednu superschopnost jsem ale speciálně hrdá. Dokázala jsem prchnout z Normistánu. Z území, kde se dobrovolně brodíme po pás v normách a poslušně konzumujeme jeden naservírovaný “mělbych” za druhým. Myslím, že jsem tam kempila dost dlouho na to, abych se nadobro ujistila v tom, že je to děsné místo k žití.

Přestěhovala jsem se do Chcírie, kde koumám, co chci dělat a jestli to ještě nedělám, tak proč. A jo, někdy jsem tam úplně sama. Nikde žádný normistánský četník s podrobným seznamem toho, co by měla taková správná třicátnice umět a dělat a jak toho krok za krokem dosáhnout. Já tyhle seznamy a návody nechci. To radši budu chvíli sedět na místě a svobodně si nevědět.

A sedat si umím pohodlně, tak mě z toho ani nebude bolet zadnice.

Ančí/Anč/Ani.

 

Strachologie plavání

Kdybyste mi před rokem řekli, že budu touhle dobou rozrážet vodu kraulem a těšit se jak malá na to, až se budu učit motýlka, brala bych to jako necitlivost nejtěžšího kalibru. Loni v zimě jsem měla co dělat, abych se doplahočila z hlaváku na Václavák. Dlouhé marodění tenkrát spláchlo víru v mé fyzické kapacity a odvahu je tunit spolehlivě do kanálu.

Je rok 2017 a já se nestačím divit. Zjistila jsem, že ač se řadím mezi velké bojánky, jsem mnohem odvážnější než dřív. A právě tréninky plavání mi s pěstováním kuráže hodně pomáhají. Proč? Protože jsem z nich měla vždycky největší strach. Takový ten strach, který naklíčil snad už na DNA šroubovici.

Brambora pro vodní element

Nejranější vzpomínka mé mámy:

“Jsou mi tři roky, stojím nad zahradním jezírkem, koukám na vodní šneky a najednou padám po hlavě do vody. Naštěstí mě vidí můj tatínek a za nohy mě vytáhne ven.”

Nejranější vzpomínka mého táty:

„Jsou mi tři roky, pomáhám chlapům nabírat z žumpy močůvku do konvičky a zalévám záhonky. Chlapi odešli, jdu ještě pro jednu dávku biohnojiva, ponořím konvičku pod hladinu a – padám střemhlav do žumpy. Močůvka mě naštěstí po chvíli zase vynese na hladinu, já se vyškrábu ven a uprostřed zahrady spouštím hysterický řev.“

Takhle se s vodním živlem seznámili moji rodiče. Máma trauma překonala a vodě se nevyhýbala, i když v kondiční dráze byste ji nikdy nepotkali. Táta je neplavec tělem i duší dodnes. A tak nikoho asi nepřekvapí, že ani u mě a sourozenců neměla voda zrovna na růžích ustláno.

Mělké bazénky a škopky s hladinou nad patama jsme ještě drželi v přízni.

Voda ve dřezu už byla špatně. Zvlášť, když se v ní válelo špinavé nádobí a ojarovaná houbička.

A pak si pamatuju, jak jsme občas vyráželi na koupák. Přes hloubku nás převezla máma na svých zádech, aby nás na druhém konci bazénu zase setřásla do bezpečné mělčiny. Bráchům averze vůči hluboké vodě zůstala dodnes, máma by je na zádech už neuvezla, tak nechodí plavat vůbec. Já se ségrou jsme se nakonec ve dvanácti naučily proaktivně plavat samy, takže koncept “když se s naší rodinou vyklopí loď, ženy zachraňují muže” žije díky transgeneračnímu přenosu dál.

Vodu jsem nakonec mezi všemi přírodními živly zařadila na poslední bramborovou příčku, plavání jsem tolerovala jen jako urychlovač opálení a vyhýbala jsem se mu všemi možnými způsoby:

Největší hrůzu jsem ale měla z povinných plaveckých tréninků ve škole. Na základce jsme plavat nechodili, byla to křesťansky zaměřená škola a asi se spoléhalo na to, že ve stavu nouze vytasíme z rukávu biblický trik „chůze po vodě“. V tělocviku na osmiletém gymplu jsem si na plavání vždycky sehnala nějakou absurdní omluvenku od doktora, a když jsem na výšce byla na omluvenku moc zdravá, poslala jsem na bazén svou kamarádku, která se za mě vydávala a zaplavala povinný limit. Šárko, děkuji ti za akademický titul. Prostě mě děsila představa, že se přede všema plácám, vůbec mi to nejde, polykám litry smradlavé vody a do toho mě trenérka bije tyčí do hlavy. To vše v plavkách před zraky svých spolužáků? Ne, děkuji.

Bazén jako poslední štace

Podzim 2015 mi dával pekelně zabrat. Už jsem byla nemocná fakt dlouho a z repertoáru oblíbených pozemských aktivit mi zmizlo všechno, co mě bavilo. Až mě ze zoufalství napadlo, že bych si mohla jít opravdu už jen zaplavat. Tak jsem vyrazila. Možná jsem čekala, že se složím už v šatně a jen si potvrdím to, že mi je to lazarství prostě souzené a hotovo. Má historicky první padesátka odplavaná s výdechy do vody zaváněla utonutím a ztrátou chatrných bikin. Ale s každým dalším pokusem a v nových plavkách mi to šlo líp a líp. Až jsem musela uznat, že mi to plavání dělá dobře na těle i na duši. Šok.

V zimě 2016 už jsem se ve vodě cítila bezvadně a bavilo mě to, důvěra v mou tělesnou schránku se mi z bazénu pomalu přelila i na souš, veškeré psycho-ozdravné aktivity taky začínaly nést své ovoce, a tak jsem se na jaře odvážila risknout návrat ke svým oblíbeným země-vzduch aktivitám. A tělo drželo a šlapalo. Šok II. Vděčnějšího bruslaře, cyklistu či chodce byste hledali jen těžko.

Paní radová už tlela u dna. Strach ze skákání šipek jsem pokořila s podporou kamarádů Ondry a Davida, kteří slíbili, že když mi u toho spadnou plavky, nebudou se dívat na můj holý zadek, ale půjdou je vylovit. A tak se mi v hlavě uhnízdila nová myšlenka & přání: což takhle se konečně naučit plavat pořádně & zaplavat si jednou v kondiční dráze? Co kdybych i celá ostrachovaná a s hrozící třicítkou na krku mohla toho kraula dát? Napadlo mě to loni v zimě. Zrálo to tři čtvrtě roku. Na svůj první plavecký trénink jsem přiťapkala v říjnu.

První lekce i všechny další byly mnohem, mnohem náročnější, než jsem si představovala. A to jsem velice talentovaná tvůrkyně katastrofických scénářů.

Bála jsem se, že mi to nepůjde hned.

Že na mě trenérka bude klást nároky ležící příliš daleko za hranicemi mé komfortní zóny.

Že se vody nalokám a budu z toho mít žaludek na vodě (a jeho obsah ve vodě).

Že vodu vdechnu a vykašlu si plíce.

Že mě čeká moc velká dřina a bude to fyzicky bolet.

Že bude těžké skloubit trénink a práci.

Že vstávání na trénink od sedmi ráno bude peklo.

To všechno se stalo a děje úplně běžně každý týden. Jen tu snídani jsem zatím do bazénu nevyklopila. A já jsem za to všechno nepříjemno (teď už) vděčná, protože mě to tempo po tempu učí:

 Důvěřovat lidem

Moc dobře si pamatuju, jak jsem se v psím agility sportu furt dohadovala s trenérkou o tom, že se mi ta metodika nezdá, že postupujeme příliš rychle, že se přihodí moc chyb a to přece nemůžeme dopustit. Blani, děkuji ti za to, žes mě ze cvičáku nikdy nevyhodila, byť jsem se vztekala sebevíc. Vážím si toho.

Při prvním plaveckém tréninku jsem se rozhodla předat své trenérce Denči krom velitelského žezla hlavně důvěru. Pokud při své odbornosti nazná, že bych mohla zvládnout 4 bazény kraula v jednom zátahu, sice šokovaně pozvednu obočí, na vteřinu se mi zastaví srdce, ale prostě to půjdu odplavat s tím, že to stojí za zkoušku. A kdyby se Denča náhodou ve svém úsudku spletla, vždycky můžu svou důvěru přesunout na plavčíka. Nebo po svém utonutí za lekci nezaplatit ani korunu, tak!

 Využívat rezervy do posledního kubického milimetru

Taky při sledování filmů solidárně zadržujete dech s hlavními topícími se hrdiny? Ten odporný pocit, kdy vám došel kyslík, hrudník sebou cuká a reflex nádechu kašle na to, že jste ještě pod hladinou a hodlá vám naplnit plíce vodou… Vždycky jsem si myslela, že jakmile dosáhnu tohoto nouzového stavu, prostě se do jedné milisekundy utopím. A víte co? Ne. Když jsou mé plíce při tréninku někdy v téhle agonické křeči, tak mám ve skutečnosti ještě asi tak 2 vteřiny k dobru. A to je tak akorát na to, abych se dočkala dalšího „trenérkou povoleného nádechu“ nebo doplavala na konec bazénu, kde si pak kyslík do plic načepuju.

A tak přemýšlím, jak objemné jsou ve skutečnosti moje ostatní „neplicní“ rezervy. Není náhodou výhodné je občas vyčerpat až na dřeň a tím pádem vědět, kolik metrů čtverečních energie v nich uskladňuju a jak jsou elastické? Co když mám tendenci se brutálně podceňovat a zatímco se mnohému ze strachu vyhýbám, vlastně bych to všechno zvládla, byť  by to nebylo žádné lehárko, ale čistokrevný hnus.

Občas se mi na tréninku stane, že fakt narazím na svůj limit, zastavím, abych nabrala dech, a pak to zkusím znova. Ale všímám si, že nápad na zastávku mě přepadává méně často než dřív. Rezervy povyrostly a pobývání v nekomfortu se pomaličku přesouvá do kastlíku „denní rutina“.

 Věřit, že každé nepříjemno má svůj konec

“Nadechovat se budeš na každý sedmý kraulový záběr”.

“A jako poslední čtvrtý bazén poplaveš kraulový sprint.”

“Dneska si dáme takový brutální trénink.”

Každá z těch vět mě pokaždé vyděsí. Velmi záhy jsem se ale naučila spoléhat na jedno:

Na konci každého bazénu čeká spásné „téčko“.

 

Ta nekonečná lajna na dně bazénu se vždycky vytvaruje do písmene T, které hlásí, že břeh a konec té fušky je doslova na dosah. Na tu čáru koukám celý trénink a nikdy mě nezklamala – i ten nejbruTálnější Trénink má vždycky své “téčko” = úlevný konec a změnu.

Stejně jako

sTud

nejisTota

bolesT

smuTek

samoTa

úzkosT

nebo sTrach.

A říkám si, že jediná možnost, jak se touženého “téčka“ dočkat, asi bude do toho vplout, zabírat rukama a nohama a věřit, že rezervy jsou ready a nebude to těžké na furt. Je to taková moje nová životní výzva. Seznam obav a nejistot mám celkem košatý, ať už do toho skočím střemhlav nebo použiju schůdky, vyrazím vpřed vyšperkovaným kraulem nebo chatrnou čubičkou, suverénně nebo se staženýma půlkama, na jeden zátah nebo s pauzou uprostřed… – na tom už nesejde, hlavně nedřepět na břehu. Páč moc pozitivních změn se mi zatím vysedět nepovedlo.

 Lovit sebeúctu ze dna

Šla jsem se naučit kraul. Ve skutečnosti se teď učím něco mnohem zásadnějšího – aktivovat kuráž a nemít strach z toho mít strach. Život bez strachu je utopie. Ale mít ho jen jednou a ne „na druhou“, to zní hodně lákavě.

Vždycky, když čekám po plaveckém tréninku na tramvaj – fyzicky vyřízená, smradlavá, s vlčím hladem a mexickou vlnou ve špatně vyfénovaných vlasech – dmu se pýchou, že jsem do toho šla a nevzdala to. Čert vem vysekanou postavu a hvězdnou kondici, já si každý trénink z chlorované vody vylovím hlavně poctivé kilo sebeúcty. Jsem na sebe normálně hrdá. S jiným sportem by mi to tak nefungovalo. Takže až někde zavedou plavecké tréninky, při kterých budou v bazénu plavat nohatí pavouci, stonožky a kandované rozinky za hudebního doprovodu Michala Davida, pošlu tam přihlášku. Zocelování totiž není v životě nikdy dost.

Budeme se spolu kamarádit?  

A tak jsem v devětadvaceti letech uzavřela přátelství s vodním živlem. Je to takový ten kámoš, co vám řekne nepříjemnou pravdu do očí a na plnou hubu, ale nenechá vás ve štychu, když zavrávoráte. Voda umí totéž. Podráždí mi plicní sklípky, ale nadnese mě se vší tíhou, kterou mám naloženou na zádech. Jen ji nechat, ať dělá svou supportní práci.

Tréninků plavání se už jen tak nevzdám. Občas je musím vynechat třeba kvůli chřipce, ale vždycky se k nim vrátím. A taky tuším, že se při nich vždycky budu trochu bát, což vůbec nevadí. Až bude jednou u konce i můj živoT, chci se za ním totiž ohlédnout a říct si:

“Jo, možná jsem byla bojánek, ale odvážný, co se naučil (nejen) kraul rodinné anamnéze navzdory”.

Tak ať nám to plave, přátelé.

Ančí

Proč mám ráda psy. A rebelku Joplin zvlášť.

Dnes smekám svůj klobouk obdivu až dolů k psím tlapkám. Protože takovou životní inspiraci, jakou mi v posledních letech napumpovala do žil má psiska, bych jinde nenašla. Nebo možná jo, ale určitě ne v tak heboučkém balení a s vrtící oháňkou na zadku. Co mě čtyřnozí parťáci naučili?

Ťapka – Lassie pro chudé

První zvířecí kožich, do kterého jsem se zabořila, patřil vořešici Ťapce. Měla jedno ucho nahoru a druhé dolů, věčně zaškudlanou srst a pokornou náturu. Jela na zbytky od oběda a jednu molekulu péče denně, protože po našem narození na ni víc pozornosti už nezbylo (za což mámě a tátovi děkuju, protože soutěžit o přízeň rodičů nejen se třemi sourozenci, ale ještě i s domácími zvířaty, to už bych fakt nedala).

Ťapka mi jako malému děcku ukázala jednu zásadní věc – koloběh života v praxi. Ňuchňala jsem si vyvoněná štěňátka, která nám porodila partizánsky v předsíni, a o pár let později jsem sledovala, jak nám coby psí dáma v letech chřadne kvůli nádoru na bříšku. Ne že by nám před tím žádné domácí zvířátko neumřelo (o tom potom…), ale až u Ťapky mi to přišlo opravdu líto, protože celé dětství – jak jinak – ťapkala vedle mě. Nezachránila mě před pádem z útesu, nedělala kotrmelce na povel a v soutěži krásy by pohořela, ale vždycky byla někde poblíž, po očku nás hlídala a trpělivě čekala, až si jí někdo všimne, aby mu darovala věrný psí pohled úplně grátis. Za to jí patří velký dík a výsadní místo na našem zahradním hřbitůvku.

Fiasko s drobným zvířectvem

Krom psů a koček naším domkem proplula i celá plejáda drobných zvířátek. Většinou jsem jejich pořízení iniciovala já, už v první třídě jsem totiž došla k závěru, že uznání spolužáků rozhodně souvisí s počtem vlastněných neonek a džungaráků. Máma s tátou v tomto nastavili hranice dost ležérně, tak jsem toho do svého pokojíčku propašovala opravdu hodně. Jediný háček byl v tom, že jsem musela často doplňovat “zásoby”, protože se mi chovatelsky moc nedařilo:

  • Morčecí pár Morissettka & Alanisek se v létě upekl ve výběhu na balkóně.
  • Duo čínských křepelek umrzlo na zahradě při nečekaném jarním mrazíku.
  • Laboratorní potkani se v nestřežené chvíli oddali incestním aktivitám a výsledná patnáctka mutantních potkáňat zaplavila celý barák.
  • Indické pakobylky prchly z terária a uschly nad topením zavěšené na záclonách.
  • Tropičtí hlemýždi při svém zimování změnili skupenství a na jaře ze svých ulit vytekli.
  • Krmné cvrčky, které jsem koupila ve zverimexu, abych je pak pustila na svobodu, zašlápla babička při své procházce po zahradě.
  • Akvarijní ráček nejdřív přepůlil klepetem svou spolubydlu neonku vejpůl a po tomto činu vylezl ven z akvárka a zesnul zastlaný v gauči.
  • Suchozemská želva Žofka utekla ze zahradního výběhu. A pravděpodobně si tím zachránila život.

I tato zkušenost mi přinesla důležitá ponaučení – přestože jsem o své mazlíčky pečovala nejlíp, jak jen jsem to svedla, občas se to podělalo. To se někdy stává. A druhá lekce? Vždycky je lepší selhat jako chovatel v létě, když je měkká hlína.

Přijde mi neuvěřitelné, že i po této sérii chovatelských debaklů rodiče vyslyšeli mé přání a souhlasili s tím, že si pořídíme rodinného psa. Asi věřili v mou rostoucí zodpovědnost. Nebo v to, že psi mají lepší termoregulaci.

Psí stoik vs. výkonnostně laděné teen-ego

Na přelomu tisíciletí naši zahradu ozdobil Vilém, flegmatický zlatý retrívr v XXL edici. Pravda je taková, že mě tenkrát ovládala touha mít nějakého tvora pod svou kontrolou a dodrezurovat ho k vítězným diplomům, kterými bych si zalátala svou děravou sebejistotu. Vildova neakční nátura mě strašně štvala, nebyl nadšený z ničeho, do čeho jsem byla zapálená já a často jsem se slzou na krajíčku (kecám, Niagáry slz to byly!) volala do vesmíru povzdech, že mi snad byl seslán jako trest shůry. Ve třinácti letech se už razantně dralo ven mé výkonnostně laděné ego a tenhle psí stoik mu dával pořádnou čočku.

Viléma z mých spárů zachránil až příchod dalšího – sportovněji laděného – psíka do rodiny. Oddychli jsme si tenkrát oba dva. Tuto psí duši jsem dokázala upřímně ocenit až v jeho posledních letech. A když už bylo jasné, že se jeho klidné žití chýlí ke konci, sedla jsem si k němu na zem, drbala ho za uchem a vysílala k němu telepatickou zprávu “Sorry, kámo…” doprovázenou předsevzetím, že už je fakt nejvyšší čas se na ty medaile a trofeje ve všech životních sférách vys*at. A že ten vnitřní klid a nadhled, kterým Vilém oplýval, nemusí být úplně od věci pěstovat.

Drake – neomylný detektor mých přání

“Jmenuji se Drake a jsem těžce závislý na vnějším ocenění.” To by byla seznamovací lajna Drakea, belgického ovčáka, který přiklusal do mého života před dvanácti lety. Od prvního dne ze mě nesundal zrak a snažil se vyluštit, jak by se mi mohl zavděčit, abych mu ze svého velitelského můstku seslala aspoň špetku chvály a odměny. Nulový vzdor, absolutní oddanost, věrnost až za hrob. Jednoduššího psího parťáka pro život mít nemůžete, leda byste měli na vodítku křížence Mirka Dušína s Markem Ebenem.

Právě s Drejčou jsem se naplno pustila do trénování a soutěžení. První pětiletku našeho soužití ještě definovaly moje výkonářské ambice a frustrace z toho, že nejsme dost dobří a ostatní si tohoto selhání rozhodně všimnou a uvrhnou nás do věčného opovržení. Pak mi to v hlavě konečně secvaklo. Úplně jsem zapomněla vzít v potaz snahu. A zrovna ta jela u Drakea vždycky na 100 %. Někdy jeho sto procent stačilo na vítězné vavříny, jindy zase ne. A strašně se mi ulevilo, když tento fakt zvítězil nad mou posedlostí vystavit si na skříň další zlatou plaketku.

Vidět a ocenit snahu a odhodlání, nejen výsledek. A pochopit to, že se snažíme (třeba odhodlat) úplně všichni. To je mimořádně cenná mantra, kterou mi Drejča přiaportoval do života. A kterou si dost hýčkám. Jak by taky ne, víc než tarantule ve vaně se totiž já sama děsím situace, kdy něco kardinálně “zvorám” a nikdo neuzří, že jsem se snažila, jen to prostě líp nevyšlo. Takové moje echt hlubinné témátko. A nebýt Drejíčka, asi bych si ho nevyhrábla tak snadno.

Dneska už Drejču vůbec nesekýruju. Jednak blbě vidí a slyší a nemá to smysl, ale hlavně ani nechci. Naopak jsem ráda, když se na mě někdy úplně vykašle a dělá si něco svého psího. Třebááá… vůbec nic.

Bonsai psice = gigantická inspirace

Nejvíc inspirace mi ale pumpuje do žil moje současná bonsai psice Joplinka. Je to bez přehánění můj životní vzor, protože:

  • Nemá předsudky. Šanci na kontakt dá šlechtěnému plemeni i trojnohému vořechovi od popelnice.
  • Nestydí se. Lejno sezobne i před samotným papežem, když na něj dostane chuť.
  • Nelituje. Zpětné zrcátko nemá ve výbavě.
  • Nedomněnkuje. Funguje výhradně v tadyateďovském módu.
  • Řekne si o to, co potřebuje. Ví, že přesně na to mě má.

Před dvěma lety bych ji ale charakterizovala úplně jinak.

  • Příliš nezávislá. Dyť mě nepotřebuje.
  • Strašně nevděčná. Vůbec mi nevrací všechnu mou vřelou péči, kterou ji zasypávám po kilech.
  • Nehorázně egocentrická. Tahle fena myslí jen na své vlastní blaho!
  • Těžko ukontrolovatelná. Zlatý Drejíček… :,-(
  • Nemá mě ráda. Jak mám mít takového psa ráda já?

Jak jsem se pod tíhou všemožných životních událostí poslední dva roky měnila já, radikálně se měnil i můj pohled na divoženku Joplici. Až jsem si jednoho dne s úžasem všimla, jak je tahle psice zatraceně šťastná. Nevystresovaná. Adaptabilní. Většinou šíleně akční, občas i legitimně líná. Prostě boží. Inspirativnější než všechny artefakty s hashtagem #seberozvoj a #životníštěstí dohromady. A když jsem si tohle uvědomila, začaly jsme se mít konečně rády a náš lidskopsí vztah jen kvete.

Mám zkrátka pocit, že Joplinka byla nakonfigurována přímo pro mě. A nejhlouběji mě zasáhla přesně před rokem, kdy vychovávala svá štěňátka. Sledovat její mateřský pud v akci byl fakt zážitek, všechno zvládala levou zadní. Jednu noc mě ale vzbudila – kňučela mi přímo do ucha a tlapkou mi div nevydloubla oko. Ukázalo se, že v hnízdečku se štěňaty jedno chybí, odbatolilo se po koberci kamsi za dveře a bylo moc vykrmené na to, aby ho Joplice zvládla přenést zpět do pelíšku v tlamě. Na tohle má přece lidi:

“Heleďse, tohle sama nedám, můžeš vstát a pomoct mi tohodle otesánka dostat zpátky do pelechu? Předem dík.”

Právě tohle kombo kuráže, sebevědomí, citlivosti a schopnosti využívat supportní síť chci mít taky. S Joplinkou už na cvičák nechodím. Závody mě nelákají. Je to první pes, po kterém chci jen to, aby byl. Co nejdýl. Zato jsem si ale zavedla vlastní cvičák, kde trénuju samu sebe. Zdokonaluju se v Joplininých móresech, a to třeba takhle:

  • V tramvaji přestávám vyhodnocovat index stáří a nemohoucnosti u spolucestujících. Klidně sedím a věřím, že když někdo potřebuje v MHD sedět, řekne si o to sám a já ho pak hrozně ráda pustím. Pokud tu sedačku nebudu zrovna z nějakého důvodu potřebovat víc.
  • Když mě nějaký řidič pustí na přechodu, jdu úplně stejným tempem chůze jako před tím. Už žádné sprinty přes zebru živené pocitem viny za to, že auto zastavilo a celá posádka je odsouzena k nemilosrdnému čekání. Tak prostě počká, no.
  • Když jdu kolem dětského hřiště a přepadne mě touha se pořádně pohoupat, nečekám, až se vylidní. Prostě si na tu houpačku sednu a zařádím si na atrakcích spolu s ostatníma děckama, i když jsem starší než většina jejich přítomných mamin.

Mohla bych pokračovat dál, je toho moc. Nekonečný seznam mých malých epizodických cvičení, která ale dávají do pohybu velké a pro můj život zásadní věci. A tak si pomalu, krůček po krůčku, Joplinovatím. Někdy mi to jde líp, někdy hůř, někdy vůbec. Občas mi chybí kousíček Ťapčiny trpělivosti, jindy Vilémův klid a nadhled. Drejčovu snahu ale rozhodně na skladě mám. A nehodlám ji pohřbít. Je zima a hlína je tvrdá.

Ančí & psí inspirátoři

Život není small talk

Ahoj, přátelé! Ne, nesejmul mě dýmějový mor či karpální tunel a v žádném případě mě nepřestalo bavit vyjadřovat své myšlenky psavmo. Jen jsem hledala správná slova pro to, co se mi poslední měsíce prohnalo hlavou, duší i svalovými vlákny. Myslím, že bych byla schopná po těch slovech pátrat ještě několik desetiletí a furt nenapsat ani čárku, jenže jsem se před pár dny rozhodla, že už se na to odkládání věcí na “až to bude perfektní/jasné/spravené/pod kontrolou” zkusím vykašlat. Taky nehodlám čekat, až patřičně zestárnu a mé myšlenky tak získají punc nějaké “normativní moudrosti”. Na zázračné osvícení po čtyřicítce nevěřím a neumím si představit, že bych něco sepisovala s umělými kyčlemi, Alzheimerem a vizáží Otce Fury v sukni.

Dneska si tu směle provádím životní ohlédnutí s tím, že si nastavuju stupeň své interní upřímnosti na level bullshit-free & smalltalk-free. Prvně jsem si obdobnou „BF&SF“ reflexi střihla v květnu 2015 na srazu absolventů mé vysoké školy. Spolu s dalšími řečníky jsem se měla zamýšlet nad tím, co mě v profesním životě dovedlo nejdál. Při úvahách nad tématem jsem si z této otázky slovo profesní vymázla, protože mi dělení života na “pracovní” a “ňákýjiný” nedává vůbec žádný smysl. Na mou řeč se můžete mrknout na záznamu. Jestli máte chuť a patnáct minut času, srdečně vás zvu.

Své hloubání jsem ve finiši ocejchovala pointou, že bychom si to své žití měli známkovat my sami a pokud máme pocit, že nám život komplikuje něco vyloženě blbého, může být fajn umět to pustit k vodě.

Kázat víno a pít vodu. To mi problesklo hlavou, když jsem se na ten záznam podívala dneska. Očividně jsem si tu řeč připravila především sama pro sebe jako nějaký automotivační nástroj, kdesi v hloubi duše jsem zkrátka cítila, že mám sama “blbých věcí” plný hangár, přestože jsem u řečnického pultíku vesele koulela očima a rozhazovala rukama jako kašpárek na drogách. No jo, to ze mě stříkalo po kilech nadějné opojení z víry, že jsem zvládla dlouhé marodění a všechno bude už jen dobré a lepší. Tak určitě. Přesně dva měsíce po tomto výstupu mě kousl komár a já jsem tu pitomou nemoc dostala znova. Zdraví šlo do kytek a psychika rovnou pod drn. Ještě pár měsíců se mi docela dařilo přeplácat kombinaci zoufalosti, obav a smutku prací. A když se to pak začalo valit ven i přes tyhle chatrné záplaty, právě práci jsem obvinila z toho, co se mi děje, byla prostě první na ráně. Už jsem pro vás měla i rozepsaný článek s názvem “Hoří trojče?”, v němž bych se onálepkovala syndromem vyhoření, dala bych si pár týdnů pauzu, trochu si to marketingové pracování zpestřila něčím jiným a vše by bylo naoko skvělé jako dřív. S tímto přesvědčením jsem se na konci srpna prvně v životě zavrtala do psychoterapeutického křesla, abych si to všechno nechala potvrdit někým študovaným. A taky jsem nějak podvědomě věděla, že tohle už sama asi nedám. Své myšlenkové pochody a průběh prvního sezení mohu parafrázovat cca takto:

Já: “Dobrý den, paní psychoterapeutko. Jsem strašně unavená a nespokojená, asi jsem někde chytla syndrom vyhoření, lítá to teď ve vzduchu úplně všude… Vyšlo mi to i v online testu a viděla jsem o tom rozhovor na DVTV – určitě je to ono. Ráda bych k vám teď 4x zašla, už mám i cca naplánované, o čem budu každé sezení mluvit. No a vy byste mi tedy odkývala mou diagnózu a to, že je práce zlým strůjcem mého neštěstí. Můžeme si tu střihnout i nějaká psycho-cvičeníčka, malovat si rozvojové mandaly a další diagramy znázorňující vhodné využití mého potenciálu. Za měsíc si znova udělám ten online test a očekávám, že mě na základě vylepšeného skóre profesního štěstí prohlásíte za zdravou. Předem děkuji!”

A pak se mě moje terapeutka zeptala: „Aničko, přemýšlím, jak a proč jste se do tohoto stavu vlastně navezla?”

Jak jako “proč”? Jak jako “já” navezla? A co teda ten zlý komerční marketing? Ten tu pomlouvat nebudem? Najednou jsem stála na křižovatce bez podpůrných semaforů, směrových značek a cedulí. Buď můžu vyignorovat “proč” i svou spoluúčast na tom všem, házet špínu na práci, dál si lhát do kapsy a čekat, až se z toho všeho prostě zblázním a v kazajce mě odvezou do Bohnic nebo rovnou v rakvi do márnice, anebo pasuju slovo “proč” na svou novou mantru, obrátím čidla na sebe a přezkoumám či nabořím úplně všechno, co doposud definovalo můj život. Nebudu vás napínat, nejsme na Oscarech. Vrhla jsem se střemhlav do scénáře číslo dvě a i když ještě dnes sem tam nostalgicky vzpomínám na „sladké“ nevědění, vždycky na sebe budu za tohle rozhodnutí patřičně hrdá. A můj obdiv posílám i těm, kdo se do obdobných sebeobjevů vrhají taky.

V říjnu jsem si konečně vzala svou květnovou výzvu ze slajdů k srdci a pustila jsem pracovní zápřah k vodě.

Nepřineslo mi to zázračné vyřešení problémů ani to nevyplašilo breberky z mého těla, ale stala se jedna dost podstatná věc. Uvolnila jsem si energetické a časové kapacity pro mnohem důležitější full-time job. “Top manažerka i řadová dělnice niterných hloubkových vrtů”, tak nějak bych tuto pozici s režimem 24/7 nazvala. Všichni personalisté světa to klidně můžou vnímat jako zbytečně prázdné okno v kariéře, já tomu říkám nejsmysluplnější investice energie, času a peněz v mém životě. A vlastně mě trochu mrzí, když někdo pronese: “No jo, to ti závidím, taky by mi to bodlo, jenže ty nemusíš pracovat a máš na to čas. Já takovou možnost nemám”. Pardon, ale tohle mi na hlavu rozhodně nespadlo z vesmíru, naaranžování vhodného klimatu byla fuška a chtělo to kuráž. Musela jsem poslat ke dnu i své léta pěstěné ego supermanské dcery, abych se byla schopná rodičů zeptat, jestli bych se mohla na pár měsíců zadepovat v rodném zlínském domě. Zase. V osmadvaceti letech prosímpěkně. Uf. Oprostit se od nutkavé myšlenky, že jsem tím pádem oficiálně za totálního lůzra byla výzva rovna výstupu na osmitisícovku v žabkách a bikinách. Jenže jen díky domovskému azylu jsem si mohla dovolit nestarat se o vydělávání peněz, ale jen a jen o sebe a o všechno, co ke mně patří, ať už na mě vybublalo cokoliv.

Tyhle sebeobjevné procesy mi často úplně stornovaly spánek a jindy mi zase regulérně bez nadsázky vymázly slovo “naděje” ze slovníku. Zároveň mě ale začal zalívat hutný pocit vděku za to, že to všechno dělám. Páč ve výsledku mi i vědění nepříjemných faktů přineslo celkem slušnou dávku klidu. Ta fakta, co na sebe vypouštím hezky bez cenzury, se většinou týkají toho, jak (ne)zvládám svou nemoc a to, že už své tělesné schránce nemůžu (nebo neumím?) věřit jako dřív. Často se to točí i kolem mého panického strachu ze scénáře, že mě smrtka sejme dřív, než by se mi líbilo, a já tak na této planetě nestihnu vytvořit dost noblesních výstupů, pro které si mě lidé budou pamatovat. Jako by nevěřila, že stačí, že prostě JSEM. Zkoumám taky to, jak se do toho všeho motají události pomalu až z trojčecího prenatálu a jestli se někdy otřu vyloženě o téma práce, tak je to zatím skoro omylem. Brzo po zahájení této osobnostní kompletace, v níž hrají terapeutické sedánky dost zásadní roli, jsem přišla na ten vůbec nejcennější objev ze všech. Že si můžu dovolit (zatím aspoň) střípky z toho všeho říct svým blízkým a oni (no, jakože vy) v tom překvapivě velmi ochotně a s pochopením plavou se mnou. Heuréka!

Na podzim jsem si vymyslela motto s doživotní platností. “Život není small talk”. Nebudu si ho tetovat na zadnici, spamovat s ním 3x denně Facebooky nebo ho komukoliv nutit. Radši se podle něj zkouším každý den chovat a zkoumám, co to přináší a mění. A děcka, zatím jsem fakt spokojená! Když se někomu svěřím se svým úmyslem eliminovat small talk na minimum, někdy u svého debatního sparinga zachytím nejistotu, zda se se mnou teda vůbec může bavit o práci, počasí nebo nákupech. Si pište, že ano! Pro mě to “small”, tedy malost hovoru, vůbec není určeno tématem, ale tím, jak velký či malý kus ze sebe do toho debatování propašujeme. Když mě zavalíte holými fakty, daty, normami a něčím, co “se říká a říkat má”, prostě mě to po pár minutách přestane bavit. Nemám se navzdory svému příjmení čeho chytit, protože mě vždycky zajímá hlavně to, proč mi o novém kolegovi v práci říkáte, co s váma to předjaří udělalo a jak velkou radost máte z nových fuseklí z výprodeje. Toho jsem schopná absorbovat tuny a i když na mě někdo vysype své hluboké smutky, málokdy si pak připadám vysátá. Naopak. Jsem enormně vděčná za to, že mi věříte a že když na vás vypustím něco z hloubkového vrtu já, máte odvahu přidat něco ze svých vlastních objevů z hlubin. A tak vám, mí zlatí přátelé a blízcí, z celého srdce děkuju. A dneska mám to děkování extra příjemné, protože jsem si na 100 % jistá, že na nikoho nezapomenu. To své díky totiž posílám vám všem, co zapadáte do množiny “mluvili jsme spolu kdykoliv cca od srpna dál”. Ať už to bylo:

- při vykacím či tykacím módu

- v rámci cíleně ozdravného povalování v terapeutickém sofa nebo na sedáncích s přáteli, kteří ozdravují taky, a jak…

- setkání osobní, debaty vedené telefonicky či skrze natahování osmajlíkovaných facebookových vláken

- na pečlivě naplánovaných meetupech nebo jsme na sebe narazili náhodně někde na nádru či před diskotékou u Kotvy

- doprovázeno smíchem, vráskou smutku či frustrací z toho, že jsem chytla slzný sušák a nedaří se mi vyventilovat vše, co bych sakra chtěla

- notování o životě se staršími lidmi nebo s kamarádkami, co mají dvacet, a přesto by jim kuráž a moudrou hlavu mohl závidět kdejaký majitel šedin

- prohloubení debat s těmi, co vídám pravidelně nebo prolomení letitého mlčení, a to rovnou zpěvem u nekonzistentně kvalitního vína z čajovny

Někdy mám opravdu pocit, jako bych získala úplně novou sadu blízkých lidí v té nejvyšší možné jakosti, ale většina z vás tu byla už dávno před loňským podzimem. A já jsem ráda, že vás všechny mám zrovna teď. Hovory a bytí s váma je to, co mi poslední měsíce pěchuje energii do těla, a myslím, že to tak bude i v budoucnu. Pomalu a nesměle se totiž začínám sžívat s faktem, že ani Superman s Chuckem Norrisem na zádech nezvládne všechno sám.

Mějte se tak, jak potřebujete a chcete!

Ančí.

Trojčecí písemnosti

Dnes vás zvu na exkurzi do historie našich písemných památek, které ve výsledku ovlivnily i podobu tohoto trojče-blogu. A protože já jsem to tu svými sděleními zahltila již dostatečně, významný prostor dnes věnuji dílu sestry Lídy.

V prvních letech života jsme s psacími potřebami prováděli všelicos. Voskovky držely v uchu i bez lepidla Herkules, pastelky se vlezly akorát do nosních dírek a tužkám nesmírně slušel otisk našeho chrupu. Tuto otorinolaryngologickou tvůrčí fázi zastavil až příchod umělohmotných pastelek SCALA a mechanických kovových tužek KOH-I-NOOR. Z nosu vyklouzávaly i bez rýmy a vyhrávaly boj s mléčnými řezáky. A tak jsme konečně namířili nabroušené hroty nejedlých tužek k papíru a dali světu pilotní trojčecí písemnosti.

První dochované dílo pochází z roku 1990, kdy doprovodné textace psala ještě máma. Jedná se o sestřinu pohádku o princezně, kterou loupežníci unesou a umístí do drakovy jeskyně, z níž ji princ málem nevysvobodí, protože se princezna díky svému zajateckému obžerství sotva vleze do únikového východu. Lída již v raném věku projevila svůj smysl pro detail – klečícímu princi sice ohnula nohy zcela nekorektně, zato na olivu v princezniném martini nezapomněla ani omylem.

O rok později přišly na řadu první experimenty s písmenky. V nestřežených chvílích jsme staršímu bráchovi nakukovali do slabikáře ve snaze nasát aspoň základy abecedy. Svůj první veřejný písemný počin jsem umístila z druhé strany obrázku. Vzdušné zámky, rohové slunce a selektivní déšť tak po otočení doplňuje kus abecedy a číselná řada s pracovním názvem „Těsně vedle“.

Slova a věty na sebe nenechaly dlouho čekat…

Legenda pro vyluštění: „J“ je psáno zrcadlově, zet je (logicky) hodně zostřené es a v posledním řádku vypadlo jedno erko

I Liduška se činila a svou první povídku sepsala ještě jako negramota. Hlavním hrdinou je prasátko, které se snaží uspět na nelítostném trhu s realitami.

Zahájení povinné školní docházky zajistilo rychlý nárůst výtvorů v našem tvůrčím portfoliu. Ty své jsem si ale dlouho neuměla správně ani podepsat – všude jsem uváděla „Aníčka“ s dlouhým „i“. Nevěřila jsem teorii, že měkké „i“ zvládne změkčit enko i bez přidané čárky. Až bujarý posměch spolužáků nad jedním z mých podepsaných výkresů mě přesvědčil o opaku. Čárku jsem se snažila svést na kaňku od rozpité vodovky. Bohužel jsme ale ten den malovali pouze voskovkami.

Nejraději jsem měla hodiny čtení, v nichž vybraný spolužák přečetl knížku, přednesl o ní třídě referát a my jsme do sešitů shrnuli zápletku zápisem a obrázkem. Když dnes srovnávám svůj (vlevo) a sestřin (vpravo) zápis, nechce se mi věřit, že jsme opravdu slyšely totožné referáty.

Já jsem se většinou držela tématu a snažila jsem se plně zavděčit pančelkám. Vždycky jsem zajásala, když došlo na zvířátka v literatuře, ty jsem totiž uměla v sedmi letech kreslit líp, než dnes. Až na slony.

Slony, jeleny a kytovce jsem si později nechávala tajně kreslit u spolužačky Veroniky, která se na tuto zvířenu specializovala a vždy mi zachránila kladné hodnocení. Ovšem Lída, ta měla nějaké známky totálně na háku a do svých děl začala záhy pašovat prvky morbidního naturalismu. Zápisek k pohádce „O Vánocích, které nechtěly být“ považuji za skutečný skvost, který by jistě dokázal rozhýbat stagnující trh fádních vánočních pohledů a přání.

Ve třetí třídě si naší záliby ve svobodném psaní všiml tatík. Založil nám třídní časopis, který se sice tvářil jako kolektivní počin, ve skutečnosti ale většina redakce nesla právě tatíkovy geny.

Obsahově šlo o velmi pestrou tiskovinu – pohádky, básně, „how to“ návody, pořekadla, recepty… Obzvláště sympatická pak byla Lídina snaha popularizovat odrůdy zeleniny, které bývají v literatuře zastoupeny jen minoritně:

Zemák

Brambor leze

podél meze

najednou se otočí

a zvířátka vyplaší.

Och, co jsem to udělal?

Brambory jsem vyoral!

Rubrice „vyprávění“ pak kraloval popis snu, který by se z fleku mohl stát předlohou pro kdejaké hororové béčko…

Můj sen (vyprávění)

Osnova:

  1. Usnula jsem
  2. Zdál se mi sen
  3. Probudila jsem se

Usnula jsem, zdál se mi takový (pro někoho brutální) sen o utržené ruce. Byl to divný sen, který se každému nezdá, tak vám ho povím.

Šla jsem si hrát ven, protože doma bylo dusno. Chvíli jsem si hrála, běhala jsem po zahradě a najednou jsem viděla cosi v trávě. Samozřejmě jsem se tam šla podívat. Viděla jsem ruku. Normální lidskou ruku. Vzala jsem ji a šla jsem s ní za mámou. Máma mi řekla, že ji mám zahodit. Ale já ne. Pak jsem šla za babičkou, Vachem, Jendou, Aničkou a řekli to co máma. Pak jsem přišla za tátou. Táta si četl. Ukázala jsem mu ruku, co jsem našla. On mi řekl: „Liduško, to je moje ruka!“ 

Potom jsem se probudila.

Do našeho „třídního“ časopisu přispíval i trojčecí bratr Váša. Odmala inklinoval spíše k jazyku jedniček a nul – my se ségrou jsme žadonily o pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký, on chtěl jedině tu o Control, Alt a Delete. Váša se rozhodl pro velmi odvážný příspěvek – v legendárním textovém editoru T602 vytvořil architektonický unikát „Hrad Chytilov“. V časopise zabral celou stránku a jasně čtenářům demonstroval, jakému silnému mediálnímu domu tento plátek patří.

O rok později už byla naše pozice rebelských tvůrců neotřesitelná. Naštěstí jsme v jednom z našich češtinářů našli silného spojence. Zatímco celá třída psala diktát, já, sestra a sestřenka Jana jsme směly sedět na koberci a psát povídky. V tomto období jsme se všechny tři specializovaly na příběhy s tragickými konci. A když jsme něco psaly dohromady, hlavní postava to zaručeně nepřežila. Ani žádná jiná.

Na osmiletém gymnáziu už jsem měla psaní seriózně ráda. Až na ty rozbředlé popisy melancholických podzimních krajin a strukturované „žádosti o“ všechno možné. I tyto záležitosti jsme si ale dokázali opepřit a já tak listuji gympláckými slohovkami opravdu ráda. Poslední ukázkou trojčecí písemnosti z této pubescentní éry budiž sestřin cvičný „dopis kamarádovi“.

Milý Antonínku!

Omlouvám se za zpoždění, ale dřív to nešlo. Jak se máš? Já špatně. Už zase mě přestěhovali do jiné klece. Tentokrát k seniorům. Příště mě asi přestěhujou do hromadného hrobu před domem. Tetu Stračku a strýčka Kokyho už tam zahrabali. Ale to je vedlejší. Hlavně, že jsem ještě naživu. Vajíčka sice nesnáším, ale jídlo mi zatím dávají.

Mimochodem, mám pro Tebe skvělou novinku! V naší slepičárně bude stávka! Všechny slepice, kohouti, bažanti a vůbec všechna drůbež tady se postaví proti tomu řádu tady. Hlavně aby nás nemlátili a dávali nás do větších klecí. Snad to vyjde. Jestli ne, tak se z toho zblázním.

No nic. Myslím, že už musím končit. Slyším kroky. To bude asi Roman, půjčil mi pero, obálku, dopisní papír a známku. Musím mu vrátit alespoň to pero. Jinak mu namluvím, že mi ty věci vzaly slepice Terka a Marťa.

Tak se měj pěkně, asi už nenapíšu.

Tvá oddaná slepice Nora.

Dětská díla jsou podle mě velmi nedoceněná a opravdu nechápu, proč ještě nemají svou stěnu v Louvru a poličku v Národní knihovně. Najdete v nich necenzurovaný humor, sympatickou rebélii i nápady, které by jednou mohly zachránit celé lidstvo. Věřím, že na můj přelomový koncept řešící sucho a žízeň v pouštních oblastech ještě dojde.

Tak běžte taky hledat své písemné památky. A když najdete něco zajímavého, sem s tím! Uděláme z toho výstavu aspoň v českých internetech. Nebo v barech. A Louvre nám může vlézt na hrb.

Vaše trojče Aníčka.

Když je těžké držet krok

Narodila jsem se s vizáží opice. Kdo tento výjev z paměti již vytěsnil, nechť si jej opatrně připomene TU. Dlouho jsem ale inklinovala spíše k říši plazů. Zatímco se mí plně vzpřímení sourozenci již natahovali pro svá první tuhá sousta a vzorně stepovali před babičkami na povel, já vše stále sledovala klečmo. Z hadí perspektivy a se zbytky jídla ve vlasech.

Rodiče se zdáli být se svým ze dvou třetin chodícím vrhem dětí spokojení. Propastný rozdíl v motorice dosáhl neúnosné meze v momentě, kdy Lída s Vášou začali svůj chodecký talent prezentovat řádně teatrálně. Na tváře nahazovali hrdé úsměvy a proaktivně šplhali i po záclonách a stěnách domu. Má vývojová opozdilost se tak stala hlavním motivem veškeré fotodokumentace, a tak jsem se z těchto degradujících kompozic snažila odbatolit pryč.

Tehdy se prvně projevila má soutěživá nátura, začala jsem na sobě tvrdě makat a odhodlaně vstávat a padat. Až se dílo povedlo a postupně jsem s Lídou a Vášou srovnala krok, později i klus a cval. Konečně jsem jim mohla ukázat svá záda, třeba v rámci oblíbeného interního závodu ve šplhu do schodů. Brala jsem zlato, přestože jsem byla na strmé baťovské schodiště vpuštěna z poslední pozice.

Od těch dob se šplh po čemkoliv stal mou velkou zálibou. A když jsem na něco zrovna nelezla, tak jsem z něčeho jiného zaručeně visela nebo padala. Zdolala jsem všechny klepače na koberce v okolí, stromy ovocné i jehličnaté, po cihlových stěnách jsem oblezla celý dům a na balkón se dostávala zásadně šplhem přes střechu naší verandy. Mým snem bylo (a je) obtočit se na houpačce kolem dokola o 360 stupňů a místo MHD používat liány. Taky jsem uměla (a umím) běhat po čtyřech superrychle cvalem a neohroženě sjíždět schody na svém prvním kole značky cykloš bez funkčních brzd. Země jsem se v této éře dotýkala opravdu jen zřídka a s velkým sebezapřením.

A pointou budiž fakt, že mi to zůstalo.

Z dětského poblázněného lítání se stala dospělácká vášeň pro svižné sportovní disciplíny, snaha pobývat na čerstvém vzduchu a špatné snášení statických poloh a situací.

Loni na podzim jsem sportování musela omezit kvůli záhadnému energetickému deficitu, od zimy se pak toto omezení začalo vztahovat prakticky na většinu činností, které definují mé bezstarostné žití. Už tři čtvrtě roku se totiž snažím vyhrabat z plejády zdravotních neduhů, které má na svědomí chronická borelióza, jejíž vymýcení není jen tak. A já si připadám, jako bych byla zase na úplném začátku. V pase zlomená a zaparkovaná v ohrádce, zatímco jiní vzpřímeně ťapkají po dobrodružném světě v plné rychlosti.

Jak se ukázalo, nálož breberek si s sebou nesu již několik let, vesele jsem s tímto kolektivem státnicovala, stěhovala se ze Zlína do Prahy a zde poznala kvanta perfektních přátel a fajnových míst. O to hůř se mi to všechno před pár měsíci opouštělo, když jsem se s osekaným pracovním plánem vracela do své domoviny na ozdravný pobyt – intenzivně zarůstat do pověstné zlínské zeleně daleko od ruchu velkoměsta. Z moravského depa se hlásím i dnes, a i když stále funguji v módu „týden sláva, týden trága“, snažím se smýšlet pozitivně. Kdo ví, třeba bude i tahle mizérie k něčemu dobrá a jednou svým bakteriím za vizitu skoro poděkuju. Fantazírujte se mnou…

Zakládám světově úspěšnou seznamku pro boreliotiky “Infikuj se i láskou!“. Akvizici nových členů zajišťují četné klíšťové kolonie v kooperaci s nepříčetným českým zdravotnictvím a ročně se tak registrují tisíce nových uživatelů.

Ostřílená boreliotička, 27let, kdysi sportující, veselá a společenská, hledá spřízněnou duši a partnera, s nímž by se dělila o svůj jeden kilojoul energie. Najde se parťák pro odšťavňování červené řepy a pokládání kvítí na náhrobek finančních úspor?

P.S. Koinfekce nejsou překážkou.

Pcha, to by mohlo klapnout! Anebo…

Na trh uvádím novou společenskou hru pro všechny (nakažené) generace, edukativně-léčebné lego.

„Bavte se se svými boreliotickými přáteli a poznejte nejkrásnější stavby světa bez vysilujícího cestování – z bezpečí svého obyváku! Postavte si z našeho zdraví prospěšného lega třeba Tádž Mahal a pak si ho celý naservírujte. Objednejte ještě dnes za akční cenu 400EUR a získejte konzultaci s architektkou antibiotických lego staveb ZDARMA.

Štědré české pojišťovny se rozhodly hráčům dotovat 1 stavební kostku v hodnotě 135Kč. A to se, dámy a pánové, skutečně vyplatí!“

Pravda je ovšem taková, že až se z téhleté boreliozy (za svá eura) vysekám, rok 2014 a další infikované měsíce hbitě pohřbím hluboko ve své paměti a zahážu vrchovatou lopatou všedních, ale zdravotními neduhy neprotkaných zážitků. Snad to bude brzo.

A teď ta doopravdická děkovačka! (bakterie zatím prominou a v tichosti vyčkají svého okamžiku slávy)

Děkuji vám, mí rodinní příslušníci a drazí přátelé, že mi sem tam způsobíte škytavku, napíšete pár pozdravných řádků skrze jakékoliv médium, nastavíte ušní boltec k občasnému povzdechu a někdy mě i vyvenčíte na čerstvém vzduchu. I když se za vámi většinou ještě neohrabaně batolím. Způsobujete mi tím velkou radost a já slibuji, že s vámi postupně zase srovnám krok, všechny vás doženu a udělím vám celou sadu vděčných úsměvů!

A prosím… patlejte se občas těmi repelenty, ať nemusím ty milióny vydělávat i díky vám.

Z depa zdraví – a přeje pevné zdraví – Trojče.

Ach ta léta táborová

Aby násobní rodičové zregenerovali síly, musí si občas naordinovat trojčecí půst. Ale kam to dětské trio dočasně odložit? Rodinné příslušníky nelze zneužívat příliš často a zapomeňte na to, že by vám profi paní na hlídání nabídla množstevní slevu. Naštěstí tu jsou ty tábory. Deportaci dětí do těchto míst navíc snadno obalíte ve vznešených záminkách „Ať mají trojčata blízko k přírodě“ a „Nechť jsou jejich tělesné schránky zoceleny a týmový duch posílen!“. Moje máma vždycky platila za nesmírně vzornou skautskou tábornici – vázala uzly v rekordních časech, skládala sliby bez jediného přeřeknutí a prý zvládla odzpívat kánon úplně sama.

Není tedy divu, že první tábor, na který jsme byli vysláni, byl právě skautský.

1. Táborová etapa: ve skautském trikotu

Nejdříve se na táborovou misi vydal starší brácha Jeník a my tři jsme za ním jeli jen na vizitu. Jenda totiž občas zapomínal reportovat, zda je stále naživu, viz úryvky nervózních dopisů, které mu máma psala:

„Ahoj Jendo, píšu Ti už třetí dopis a ještě od Tebe nemám žádné zprávy….“

„Ahoj Jendo, všichni Tě zdravíme, i babička Chytilová, a pořád čekáme na Tvůj dopis…“

Jendu jsme při naší návštěvě našli pod poctivou vrstvou táborové špíny naprosto spokojeného a dostali jsme šanci pár dní parazitovat na jeho táborové euforii. Spali jsme na dřevěných pryčnách, lezli po skalách a umývali ešusy v potoku mezi pijavicemi.

V osmi letech jsme jeli konečně sami. Na předtáborové schůzce jsem od týmové kamarádky vyfasovala přezdívku „Očko“, já se jí odvděčila Kuklou, napěchovala jsem vrbovou kůru do kápézetky a jelo se.

Se sestrou Vláskem a sestřenicemi Opicí a Včelkou jsme bodovaly v týmových hrách, batikovaly vytahané trika a nechaly se šlehat kopřivami s vidinou zisku bobříka odvahy. Za dobré činy jsme fasovaly táborovou měnu Chechtáky, které jsme měnily za rozteklou Milu a jiné milé harampádí. A jelikož se na táboře udržovala kázeň pomocí Cukrbičiho motivačního systému, i na ty bičíky za zlé skutky došlo. Nepořádkem ve stanu si Včelka vysloužila náhrdelník v podobě koženkové prasečí hlavy a další kreativní tresty jsme si směly samy vytočit na tzv. Čertově kole. Já měla v loterii vždycky štěstí, a tak jsem si za svůj kriminální přečin vytočila rovnou krále mezi všemi tresty – „Nachytej 12 škvorů do krabičky“. Těžký to úkol vzhledem k tomu, že všichni škvoři přeci celý den číhají ve stanech, aby v noci nalezli do ušních boltců malých dětí a propíchali jim bubínky.

V odpoledním klidu nám vedoucí Ťapka přiaportovala korespondenci od rodičů. Obálka již z dálky voněla vloženým plátkem žvýkačky Vrigly Spírmint, Dablmint či Džusyfrut a během těch třiceti dvou vteřin, co produkovala v ústech příchuť, jsem hltala písemné reportáže z domova. Většinou šlo o informace, že:

- už zrají hrášky a shnily jahody

- přišla návštěva a pak odešla

- je Jenda právě ve 46. levelu Supaplexu

- M.A.S.H. právě opustil Radar

- se kotě drápe na nohu odesílatele, a ten tedy musí psaní dopisu předčasně ukončit

Jeník nám psaníčko vždycky ozdobil i obrázkem, mně nakreslil futuristický autobusotankovlak s kusy těl pod jeho pásy a k tomu přidal příslib: „Příště ti nakreslím, jak se dělá salám z prstů.“ – recept bohužel skautská kantýna odmítla zrealizovat.

Maminka pozdravy z domova občas prokládala i varováním před předčasným návratem, cituji:

„Táta říkal, že Opička chtěla odjet domů s maminkou. Doufám, že si to už rozmyslela a že se jí na táboře líbí. Jenda říká, že by byl na táboře ještě aspoň měsíc!“

„Včera večer jsme ve Zlíně viděli Opičku, to je ale šiša, že odjela. Doufám, že vás to ani nenapadne…“

Fungovalo to a tábor jsme s radostí absolvovali až do konce. S neporušenými ušními bubínky.

2. Táborová etapa: puberta otřásá indiánským teepee

O čtyři roky později jsme byly se sestrou vyslány na tábor indiánský. Nevím, jestli to bylo způsobeno blížící se pubertou nebo se začaly projevovat tátovy geny, kterého v dětství vyloučili z Jisker, každopádně jsme z našeho teepee vytvořily základnu vzdoru a odboje. Až se divím, že nás vedení neposlalo k bráchovi na turnus středověký. Na hranici. Všechno bylo od začátku špatně: v táborových hrách jsme končily na samém chvostu, do dopisů rodičům jsme čmáraly nákresy skandálních latrín, hned při prvním táboráku vešlo v platnost nové přirovnání: „Černý jako Ančin špekáček“ a do víčka se mi zakouslo klíště.

V půlce tábora nás rada starších odvezla i se zavazadly na zastávku, prý musíme ject domů kvůli zlému a proradnému duchovi, který se v táboře usadil. Se sestrou jsme ovšem odfiltrovaly informaci, že si pobyt můžeme vysloužit zpět v zábavné štafetové hře. Čekaly jsme na osvobozující odvoz domů, zatímco angažované/zkrocené děti vyrazily soutěžit. Pár hodin uběhlo a místo autobusu se z křovin vynořila rozezlená vedoucí. Vykřikla: „Tu hru jsem připravovala celou noc, hybaj štafetit!“ Vzhledem k půldennímu časovému manku jsme byly jasnými aspirantkami na outsidery a tuto pozici jsme si ještě pojistily, když nás na kontrolním bodě číslo tři pobodaly vosy od hlavy až k patě a následně i s kánoí smetla divoká bouře. Zmáčené, opuchlé a nerudné jsme se vrátily do tábora akorát včas na slavnostní udílení indiánských jmen. „Věčně remcajícího oblaka“ jsem už ani neměla sílu reklamovat.

Po tomto indiánském létě jsme nastupovali na osmileté gymnázium. A zatímco já jsem se rozhodla ve výtvarné výchově přemalovat své temné táborové vzpomínky narůžovo:


Sestra pomyslné růžové brýle rozdupala a ve své první slohové práci odvyprávěla všechny křivdy, které byly na její dětské duši během léta napáchány, hezky bez cenzury. Dodnes se nad ilustrovaným příběhem „Zrádkyně Renča“ skvěle bavím.

3. Táborová etapa: klid a mír ve Vizovicích

Další dva roky jsme s Lídou pobývaly na tábořišti ve Vizovicích a všechno probíhalo tak nějak standardně, v pohodě a normálně. Nenormální bylo akorát jméno našeho týmu „Lažatrojové“ a stejně tak i týmová fotka. Ale chtějte po pubescentech seriózní pózování: „Žíš próč, trapás…“

4. Táborová etapa: němé tváře na táboře

A to si představte, že i v dospělosti můžete jezdit na tábor v roli svěřence. Já jsem jezdila v letech 2009-2011 s partou kamarádů-pejskařů na intenzivní tréninkové kempy do Čebína ladit náš úm v disciplíně agility. Hodně lidí si myslí, že to na psím táboře probíhá cca takto:

Ne, neprobíhá. Ve skutečnosti jsme pod vedením kamarádky a perfektní trenérky kropili cvičný prostor litry svého potu, žádná lenost a zahálka! Vždycky jsem si před odjezdem říkala, že mám naběháno. Taky jsem sledovala návodné seriály, jak přežít v extrémních podmínkách – můžete umět vyříznout medvědí bulvu rákosem nebo si z tlející mrtvoly losa hravě vyrobit sáňky, ale čebínský psí tábor vás stejně vždycky vyčerpal až na dřeň. A to mě strašně bavilo. Když pak nakonec na parkuru se svým čtyřnožcem fešně vystřihnete nějaký výkrut či prvek a uslyšíte potlesk a pochvalná slova trenérčina, zní to uším jako absolutní nirvána. Je to taková 100% zasloužená odměna, která fakt potěší, a to zvlášť v době, kdy se dá tolik věcí odfláknout + ošulit a stejně pak slíznout smetanu.

Kdysi jsem mohla být trochu zklamaná, že netrávím léto někde u moře, ale v české kotlině ve stanu. Dneska jsem za to extrémně ráda. Ta moře nám přece nikam neodplují, zato o tábory mám trochu strach. Protože jakmile si děti začnou při skládání skautského slibu googlovat text v mobilu a při štafetové hře používat GPSku, zavání mi to skoro neplatným táborovým pokusem.

Finální výzva všem rodičům tedy zní – rychle ta svá děcka posílejte na tábory taky, dokud je máme a stojí za to! Jednou vám určitě poděkují i za ta traumata, i když to bude trvat – „by Očko“ – 15 let.

PS: Léta marného hledání jsou u konce a já u posledního táboráku konečně našla objekt, který je rozhodně černější než můj špekáček! V září si jednu takovou psí čertici vezu domů. A kdo ví, třeba se s ní zase jednou po tom táborovém trávníku proběhnu. Bylo by to fajn.

PPS: A jo, taky si myslím, že se tenkrát Kukla s tím „Očkem“ trefila…

O naší babičce

Už nějaký ten měsíc píšu z nového bydliště – pražské Letné jsem zůstala věrná, jen jsem se přesunula ještě blíže ke Stromovce a nově usedám k práci pod širé nebe na pavlač. Mám taky nové fajnové sousedy, kteří před pár dny přinesli darem líheň netřesků v keramickém květináči.

„Babička!“ – blesklo mi hlavou. Právě tento střapatý sukulent je totiž jedním ze vzpomínkových spouštěčů na mou babičku. Měla ráda tunning skalek a když se po našem narození přestěhovala za námi do baťovského domku, aby mámě vypomohla, jednu skalku odhodlaně založila i na naší zahrádce. Odvážné, vzhledem k tomu, že trojčata patří k těm nejničivějším škůdcům napříč podnebnými pásy. Jen co jsme se začali samostatně přesouvat, rozlezli jsme se i po zahradě a s odhodlaností kapitalistických mandelinek jsme – většinou nevědomky – ničili jedno kvítko za druhým. Nejdříve odešly do věčných lovišť záhony jahod. Brzy to vzdal chumel barvínku a netrvalo dlouho a i trvalky podlehly ničivé síle dětské neomalenosti. Ale netřesky, ty vydržely celá léta. A tak jsem jejich odolná torza chodila s babičkou resuscitovat s konví vody.

Babičku mi často připomene i tento nudistický otvírák:

Měli jsme ho v kuchyni na poličce a babička jej vždycky – jako správný morální strážce – schovávala do šuplíku, aby naše dětské zraky před obnaženým hochem uchránila. Efektivně filtrovala také televizní obsah, jakmile se ve filmu schylovalo k lechtivé scéně, povstala ze svého křesla a vlastním tělem obrazovku se závadným dějem zabarikádovala. Tak moc dbala na harmonický vývoj svých vnoučků.

Floristická JIPka, morální četník… to byly jen jedny z mnoha veledůležitých funkcí, které babička v naší domácnosti zastávala. Dále měla na starosti také:

Mediální monitoring konkurence (výstřižky z novin pečlivě archivovala, ať už v nich byla „zlínská trojčata“ či jiná dětská nadílka )

Mléčnou supervizi

Venčení vnoučat & šoférování trojčmobilu

Působila také jako dýdžejka křesťanské hudby – každé odpoledne se z jejího okénka linuly melodie rádia Proglas a vtipně se mísily s rockovými peckami, které vpouštěl do éteru můj tatík.

Naše babička by zkrátka svým pracovním elánem strčila do kapsy nejednoho CEO či seniorního manažera. Možná znáte internetovou profesní síť Linkedin, kde si každý správný ambiciózní pracovník vytváří svůj profil a doufá, že si jej najde a uloví nějaký personalista. Takhle nějak by mohl vypadat profil mojí babičky.

Ale personalisté či lovci lidí by ostrouhali, moji babičku by nikdy nepřeplatili. A hlavně – my bychom ji nikdy nedali! Nedali jsme ji ani na sklonku jejího života, byla s náma doma nehledě na to, že ze všech těch funkcí zastávala už „jen“ tu babičkovskou. Roky se o ni starala máma, posléze i starší brácha. Pamatuju si, že když se v létě 2004 přiblížil okamžik, kdy nás babička navždy opouštěla, šla jsem se s ní rozloučit. Vůbec jsem nevěděla, co říct, a taky jak říct to, co bych říct chtěla. A pak mě babička chytla za ruku a zašeptala „Děkuju“. Poděkování to bylo vzájemné a velmi hutné. Přímo napěchované oboustrannými službami, radostmi a zážitky. A já si říkám – sákryš, životní kariéru, kterou lze zakončit takovýmhle „Děkuju“, bych si přála taky. Myslím, že to opravdu není o urputném budování profesních zářezů, jako spíš o tom otevřít náruč tomu, co vám do života tak nějak neplánovaně spadne.

V červnu jsem opouštěla náš zlínský domek a táhla kufr kolem hromady kamení, která dnes slouží jako pomník babiččiny skalky. A prvně jsem si všimla nenápadné kytky uvázané k plastové paličce.

Je to poslední přeživší mohykán babiččiny skalky a zároveň můj další vzpomínkový špouštěč. A kdyby i tahle železná lady padla za oběť našemu stále divokému zahradnímu žití, nevadí. Pořád jsou tu dobří sousedé, kterým se občas přemnoží netřesk anebo se někdo začne dobývat do flašky otvírákem s čůrajícím panáčkem… Zkrátka – nikdy na tebe, babi, nezapomeneme.

A děkujeme.

Svět dělitelný třemi

Každé dítko školou povinné je v průběhu let zasaženo matematikou, ať už jsou k tomu jeho mozkové závity patřičně vytuněny od přírody, či nikoliv. Sčítá své prstíky, sune kuličky na počítadle zleva doprava a zase zpátky, míchá hrušky s jabkama, dělí, násobí, krátí, mocní, měří, rýsuje, derivuje… Ale věřte, že ty pravé matematické galeje vám začnou až ve chvíli, kdy vám do života vtrhne dětská trojčlenka. Některé trojčecí počty jsou opravdu banální:

Koupel dělená třemi

nebo nízkonákladová hračka 3x na zem pohozená.

Jenže je tu i učivo zákeřnější, a to si žádá podrobnější výklad.

- Jmenná kombinatorika

Pojmenovat jednoho potomka, to je sranda. Moji rodiče to měli o chlup těžší, protože předem neznali poměr děvčat a chlapců v dětském balíku. Dokonce dlouho předpokládali, že budeme jenom dvojčata, až později doktor nalezl ještě jedno nesmělé dítě, které v mámině břiše dlouho vystupovalo v roli černého pasažéra.

Máma s tátou vzali to udělování jmen opravdu poctivě a připravili si akční plán pro všechny možné varianty.

Vítězná kombinace Anna-Ludmila-Václav zajistila nejen přízeň patrona české země, ale především spokojenost obou babiček. Ještě štěstí, že se rodičové nerozhodli uspokojit starší prapředky Rozitu, Bartoloma nebo Vincence. To by byl teprve slušný vstupní handicap do nového života.

- Kulinářské dělení

Pokud chcete podpořit blahodárný vývoj všech trojčat, dělení potravy je nutnost. První měsíce u nás šlo všechno jako po másle, výkrmna jela v trojsměnném provozu na plné obrátky a příkrmové lahve se dařilo spravedlivě dělit mezi nás všechny.

Jenže s příchodem tuhé stravy šlo do tuhého, naše chuťové pohárky se začaly názorově rozcházet a přišel první vzdor.

Ač nemohu následující tvrzení podložit vědeckým bádáním a statistikou, garantují vám, že trojčátka mají vždycky naprosto odlišné chuťové preference, proto většinou:

- Trojče 1 konzumuje pouze hnědé banány na prahu hniloby, odmítá pozřít rozinky v jakékoliv formě a úkrytu a na krupicové kaši snese jen nános skořice.

- Trojče 2 opovrhuje zralým ovocem a banán pozře pouze v odstínech zelené, rozinek se dožaduje vždy a všude a krupici papá ozdobenou ornamenty z granka.

- Trojče 3 je chuťově vrtkavé, přelétavé a dokáže nečekaně zhatit i pokrm sebelépe vybalancovaný podle preferencí prvních dvou trojčátek.

V našem případě existovala jediná potravina, u které nastala chuťová shoda – sladkosti. Obvykle stačilo v sámošce zakoupit celkem 4 kousky stejných sušenek, každý dostal jednu a bylo. Jenže občas se stalo, že jednoho z nás přemohly majetnické sklony, zmocnil se kokin dvou a ta tam byla mlsací harmonie.

PS – ty hořické trubičky měly být moje. Odveta přišla záhy.

- Dělení nedělitelného

Trojčátka vás naučí dělit i to, co je za běžných okolností považovány za nedělitelné. Třeba mámu. Ruce má jen dvě, ale držet se za ně chtějí děcka tři. Uši má jen dvě, ale svá sdělení jí chtějí v jednu chvíli říci všechny výřečné děti. A manžel. Tento konstantní převis poptávky po mámě nás naučil fungovat v řadách a čekacích lhůtách. Fronta na vlasový servis, nasazení svršků či manikúru se táhla ode zdi ke zdi a seřazeni jsme byli někdy podle velikosti či věku a jindy podle abecedy (hurá!).

A světe div se, o co déle musíte na mateřskou přízeň čekat, o to více si následný moment užijete. Kolikrát se u botníku zasním a vzpomínám na ten blažený pocit, když mi máma svými obratnými (a vytrénovanými) prsty zapínala pásky u malinkých dětských sandálů, neúnavně vytvářela přesně vprostřed hlavy culík a energicky kasala rukavice do rukávů zimní bundy. To vše láskyplně a přitom v rekordním čase – další nohy, hlavy a ruce byly v závěsu.

Za ta léta se také ukázalo, že předměty určené pro jednoho jsou schopny při troše snahy a dětské zarputilosti fungovat i pro čtyři. Protože když něco zábavného objeví trojče jedno, velmi brzy se u předmětu zájmu seskupí děti všechny.

Nyní již znáte trojčecí matematickou teorii, a tak si procvičte své znalosti na modelovém příkladu!

Mějme rodinu Ch, která jede s malým trojčaty A, L a V z Gottwaldova do Prahy. Trasa je dlouhá 311km, vlak ČD má tradiční zpoždění 25min, panuje bezvětří. Kdy dojede celá rodina do cílové stanice Praha hlavní nádraží, jestliže vlak dle řádu odjíždí ze Zlína v 8.00 a jeho průměrná rychlost je 100km/h?  *správné řešení na konci článku

Dělit svět třemi či ciframi ještě vyššími není jednoduché a často se matematicky korektního výsledku ani nedoberete. Přesto mám pocit, že i když jako sólistka umím vypadat roztomile…

… teprve v hromadě sourozenců to ale dostává ty pravé grády.

Zkrátka – s každým dalším dělením je ten svět a žití v něm paradoxně víc a víc fajn. A o toto zjištění jsem se s vámi dneska chtěla podělit.

(* Slovní úloha nemá řešení: trojče A se omylem zamklo na nádražním záchodě, trojče L se připojilo k cizí rodině a jede do Žiliny, trojče V odcizilo průvodcovskou plácačku a je pronásledováno personálem nádraží. Výlet je zrušen.)

S dědou bych si určitě rozuměla

Rodinné sešlosti jsem měla vždycky moc ráda. Když ještě žila babička, scházeli jsme se jednou ročně v našem baťovském domku a slavili její narozeniny. Obyvák se naplnil nižšími desítkami rodinných příslušníků, ti méně draví slavili na stojáka díky židlímu deficitu, strýcové úspěšně atakovali svým živijó-živijóó-živijóóó veškeré akusticko-hygienické normy… V uplynulém desetiletí bylo těchto setkání opravdu málo – posledně, co jsem se tak rozsáhlého rodinného shluku účastnila, moji bratránci i sestřenky zkoumali tento zázrak herní technologie:

Takže ano, bylo to už hodně dávno. Nicméně včera se dílo podařilo a zase jsme se sešli – můj již zesnulý děda, maminčin tatínek, by 14.června oslavil rovnou stovku. Na tuto „by-narozeninovou“ oslavu jsem se těšila převelice, dědu jsem totiž nestihla potkat osobně, a tak ho mám šanci poznat jen reprodukovaně z historek a vyprávění. Na rozdíl od ostatních rodinných větví jsme za náš Chytilovic klan stále nedodali žádná nová děcka do placu, připravila jsem tedy aspoň obrazovou podporu pro hromadné vzpomínání na našeho předka. Má krabice s fotkami opět nezklamala a vydala výjevy, díky kterým konečně vím, že bych si s dědou určitě rozuměla.

Občas bychom si za letních veder naplnili chuťové pohárky chutným chmelovým mokem:

Věnovali bychom se bok po boku oblíbenému zírání do volné přírody…

…a třeba i z koňského hřbetu:

Založili bychom mezigenerační folk-rockovou kapelu:

A pořádně si zatrsali na náš první singl!

A třeba bychom si spolu střihli i nějaké to divadelní číselko! Děda, herec-ochotník, by jistě s radostí pozoroval mou zářnou hereckou kariéru, v níž jsem měla tu čest hrát: blíže nespecifikovaný hmyz rozlezlý po zlínské Malé scéně (Broučci pana Karafiáta), Svatého Vojtěcha na třídní besídce (první a poslední inscenace v historii, v níž má Sv. Vojtěch copy) nebo Martinu Sáblíkovou a Ježka v kleci (role oceněné vítěznými vavříny na univerzitním antiplesu).

Avšak ten skutečný heuréka moment přišel ve chvíli, kdy jsem ve fotobedýnce spatřila zprávu, kterou děda psal pro jednoho z mých strýčků. Prosbu „v sobotu prosimtě přijeď pomoct bráchovi s bouráním domku“ diplomaticky obléká do mnoha květnatých vět, vznešeně krouží kolem pointy po obsahových a významových oklikách, a to vše na celých osmnácti řádcích. A já konečně vím, po kom tuhletu konverzační turistiku mám.

Dívám se, dívám, že se mi to textově natáhlo i tady a teď, možná už ani nevíte, co jsem tím vším chtěla říct. Ale já to dneska píšu hlavně dědovi, však ten mi určitě rozumí a spolu s babičkou bedlivě sleduje, co ta jeho implicitní vnučka tam dole vyvádí.

Dědo – trojče bloguje a vzpomíná na Tebe!

Pětka z života

„Milé děti, dnes se budeme učit, jak správně napsat životopis neboli cévé. Jeden cvičně-futuristický si rovnou napíšete za domácí úkol.“ – řekla před necelým desetiletím má tehdejší učitelka češtiny. Tak jsem se poctivě zamyslela, jak by mohl vypadat můj život řekněméééé… v roce 2012 a odevzdala své dílo. A dostala jsem bez milosti za pět.

„Vypracovat znovu – ve vážnějším tónu!!!“, komentovala vyučující mé řádky. Věnovala jsem jí jeden nechápavý pohled*, svůj život na papíře předělala k její libosti, ale s odhodláním prožít si ten reálný tak, jak chci. V tom stejném ročníku jsem také dostala kouli z kulturního deníku, protože v něm chybělo: Babička – Zabiják – Kde je zakopán pes – a o dva dny později mě fyzikář označil za mezigalaktického ignoranta, protože prý nemám absolutně žádný zájem o okolní svět (rozuměj o ohmický odpor cívky).

Jistě, mějme všeobecný přehled, dokažme efektivně třít liščími ohony o ebonitové tyče, metejme prvotřídní kotouly vzad na propocených žíňenkách a vyhrkněme ze sebe ný-natý-itý-ičitý-ečný-ový-istý- ičelý i ve tři ráno! Jen tu životní vážnost bych z osnov škol s dovolením vyjmula a ponechala ji čistě v kompetenci těch, kteří ta svá cévéčka odžívají v reálném světě. Osobně totiž za zdaleka nejskvělejší dovednost považuji opak vážnosti, tedy ochotu udělat ze sebe blbce a umět si hrát.

Kdybych poslechla všechny ty tlaky seriózní společnosti a potlačila hravé a blbotvorné aktivity, určitě bych:

- V šesti letech nevyplácala z moduritu spolu se sourozenci betlém s anakondou a dinosaurem, který sice totálně propadl ve farní soutěži mladých tvůrců, zato upozornil na nerovné zastoupení božích tvorů v biblických výjevech:

- Neprodala svou rodinu do otroctví při hodinách informatiky, když jsem pančelce prokazovala svou wordovskou gramotnost a schopnost vytvořit katalog:

 - Nevyhrála soutěž o nej halloweenskou dýni s projektem, který bojoval za zrušení této kruté a  nesmyslné akce:

- Nezaložila s kolegyní na VŠ cirkus, v rámci jehož propagace naše sado-maso podobizny nestydatě visely v centru města:

- Nenatočila pro cirkus KlerAnč pravé nefalšované amatérské promovideo, kde ze sebe děláme blbce ale opravdu v každé vteřině:

video kleranč

- Nepobavila bych před pár dny celou rodnou čtvrť svým hodinovým pobíháním ulicí s ropuchou na prsou, a to vše proto, abych ji pod lampou vyfotila kamarádce, která žábu vyhlížela při nedávném výletu a ona nikde. Leničko, tak tady ji máš – v celé své kráse a stále nepolíbenou:

A kdybych té ochoty ztrapnit se a hrát si měla ještě o chlup víc, vylezla bych do ulic a řvala z plných plic:

Že zakládám dětské hřiště pro dospělé kusy,

že mně fráze „někdy příště“ dělá kůži husí,

když s ní hrátky odsouváme, páč teď se „něco musí“.

Možná bych se vrhla směle do veršů a básní,

i když nebásnická střeva v těle se mi těsní.

Víte co? Mít větší kuráž, vše bych řekla zpěvem,

nehledě na non-pop vizáž, umím klamat tělem.

Každopádně chválu plivu na Tě – pětko z života!

Taky díky tvému vlivu nejsem vážný asketa.

Závěrem bych ještě ráda dodala, že jsem se tenkrát (až na ty vdavky) docela trefila a ten nedostatečný život je dnes má realita – sorry, ale dala bych si nejhůř chvalitebnou! A to jsem ještě nestihla začít hrát na dudy.

———

* pardon, lhala jsem, ve skutečnosti jsem pančelce věnovala pohled více než jen „nechápající“. Ten den jsem dostala napomenutí: „Háže na mě smrtelné pohledy v hodině!“ – a zaslouženě. Smrtelný pohled mi šel od dětství bravurně. Asi si tuto dovednost připíšu do životopisu.

 

Hollywood v genofondu

Mám psa. A toto je prosím pěkně jeho pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra-babička Cora van’t Optewel:

Narodila se 24.3.1897, v uchu měla kérku s číslicí 6134, vážila 26 kilo a měřila 60 čísel. Po boku svého majitele Louise Opdebeeka podávala fantastické výkony v soutěžích všeho druhu. Chrabře likvidovala nafingované lupiče, poslouchala na slovo a přesně před sto lety vyhrála belgický šampionát v městě Malines. Cora zkrátka dokázala roztleskat tribuny – buřinky létaly vzduchem a oslavné doutníčky voněly na kilometry daleko.

Měla jsem taky pradědečka, podívejte:

Ač nás dělí „pra“ jenom jedno, ještě donedávna jsem o něm nevěděla zhola nic, ani jeho jméno. Zvláštní, multiprababičky svých mazlíčků známe jako svoje boty, ale u vlastních předků máme významné vědomostní mezery. A je to škoda, protože většině z nás kolují v genech hotové hollywoodské trháky.

Před časem jsem si zabookovala mámu na krátkou vzpomínkovou seanci a nechala jsem si převyprávět to, co mojí mámě kdysi řekla její máma o svém tátovi (= o mém pradědovi, abych byla méně matoucí). S dovolením si to sem zapíši, konec konců – můj praděda byl z osmi dětí, babička také, maminka z šesti a já ze čtyř, dost pravděpodobně je to i váš praděda, jenom to zatím nevíte.

Ta fotka nahoře je z Vídně, kde praděda perlil v krejčovském businessu. Jistě by měl radost z mé sestry, která se oděvnictví věnovala na střední škole. Mě krejčovské geny obešly obloukem a od dob, co jsem ušila svatební róbu pro mou 90-60-90 panenku a následně ji všichni označili za Barbie-homelessačku oděnou v pytli, jsem na jehly a nitě zanevřela definitivně.

V roce 1914 musel praděda vyměnit jehelníček za bajonet a zamířil na frontu. Bohužel si jej záhy našla válečná kulka a pradědovo bezvládné tělo bylo pohozeno na hromadu dalších obětí. Kolemjdoucí domorodý občan si ale všiml, že se něco v té hromadě těl pohnulo, byl to právě můj prapředek – těžce raněn, ale stále živ! Náhodný zachránce se středoevropského pacienta ujal a týdny jej úspěšně léčil ve své chýši – díky němu měla tahle válečná story happyend a osmičlenné houfo dětí zpět svého tátu. Mimochodem, militární a přežívací úm podědil můj trojčecí bratr Váša – hrdý a schopný airsoftista.

vojak

Přeživší praděda si z války odnesl „suvenýr“ v podobě malárie, se kterou bojoval až do konce života. Prý mu tenkrát někdo poradil, že ho před malarickými záchvaty spolehlivě ochrání copánek. Tato vlasová spekulace zůstala dlouhá desetiletí nepotvrzena. Až do letoška, kdy jsem ve své nostalgické krabici vyhrabala poslední pradědovu fotku titěrných rozměrů. Při její elektronizaci jsem ji začala zoomovat – mačkám si opakovaně ikonku lupy a najednou na mě vykoukne zpoza pradědova ramene cosi útlého, šedého a točitého. Dámy a pánové, je to on! Seznamte se s pradědovým antimalarickým copánkem:

Nikdy bych nevěřila, jaké celorodinné nadšení může objevení léčebného copu způsobit. A já mám radost především z toho, že jsem taky něco po pradědovi podědila. Možná si nepřišiju ani ten knoflík, třeba si odnesu válečné trauma i z deskové hry Waterloo, ale co se copánků týče, ty jsem měla po vzoru svého předka vždycky prvotřídní!

Jsem přesvědčena o tom, že krutopřísný thriller, bránicervoucí komedii či romantické melodrama máme v rodokmenu úplně všichni. Ale stačí jedna jediná nedoslýchavá generace a rodinné trháky jsou navždycky fuč. Z torrentů a Ulož.to si je bohužel nestáhneme.

- D.Ú. pro extrémně angažované čtenáře: vyšpiónujte od svých babiček, dědů či mám, co za vojíny Ryany a Esmeraldy koluje v krvi vám. Najděte Hollywood ve svém genofondu!

Budoucnost telegraficky

Napjatě sledujeme meteorologické výhledy:

„Čeká nás nadprůměrně průměrné léto, občas teplo, občas chlad, jednou denně vyjde slunce a pak zase zajde. Své dovolené proto plánujte na období červen-září, lyžovačku odložte na zimní měsíce.“

Čteme někde na novinkách o polském vědci, který:

„… s přesností na dvě miliardy let předpověděl moment v dějinách lidstva, kdy se nestane nic, co by stálo za řeč.“

Jásáme nad horoskopy:

„V práci zazáříte! Nejlepších výsledků dosáhnete v týmu s beranem, býkem, blížencem, rakem či lvem. Obdobně skvěle se zadaří i po boku panny, váh, štíra, střelce, kozoroha, vodnáře nebo ryb.“

Tyhle předpovědi „při zdi“. Snaha zalíbit se všem je to jediné, co lze v té vší obsahové mlze identifikovat.

Když se před více než 30ti lety mí rodiče brali, mezi gratulačními telegramy našli i jedno přání od svého známého ze Slovenska. Lojzo se jmenoval a ve svém veršovaném dílku to vzal stručně a velmi konkrétně:

Takhle se to, milí zamlžení vizionáři a věštci, dělá. Naučte se také předpovídat budoucnost telegraficky!

Postrach fotografův

Asi bych vám měla ukázat celý náš rodinný klan hezky pohromadě. Asi by to měla být nějaká seriózní, reprezentativní fotografie. Asi to nepůjde.

Fotografování dvojčat je ještě brnkačka. Fotit trojčata je teprve pořádná dřina. Trojčata vnesou chaos do každé fotografie, pohřbí naději na vyváženou kompozici a prověří nervy i toho nejstoičtějšího fotografa. Sisyfos již dávno odtlačil svůj kámen na vrchol kopce, Godot konečně dorazil. A vy stále marně čekáte s namáčknutou spouští na to, až se na vás aspoň na jednu setinu vteřiny podívají všechna tři děcka najednou.

Nejkritičtějším obdobím jsou předškolní léta, kdy jsou trojčata maximálně mobilní a minimálně ukázněná zároveň. Moji rodiče to ale nevzdávali ani v těchto krušných časech a při honbě za seriózními snímky nás zkoušeli přelstít mnoha důvtipnými triky:

Trik č. 1 – Omezení mobility

Fotili jste někdy vrh neposedných štěňat?

Právě chovatelské praktiky se staly předlohou pro první fotografickou lest. Rodiče eliminovali naši nekontrolovatelnou prostorovou rozpínavost tím, že nás instalovali do ošatek a košíků. Výsledek? Kvantitativně dokonalý snímek – všechna děcka na scéně. Trestanecké pohledy dětí si šikovnější rodiče hravě odstraní ve Photoshopu, tehdejší technologie to neumožňovaly.

Trik č. 2 – Pamlsek

Přeskočme piškotky, pikao i termixy, na trio mlsných trojčat musíte vytasit rovnou ten nejtěžší kalibr. A tak se máma s tátou pokoušeli fixovat naši pozornost gigantickými dorty. Jenže – dort umístěný na koberci mě silně děsil a já v jeho blízkosti spolehlivě propukala v pláč.

Transport dortu na stůl vyvolal depresivní stavy pro změnu u mé sestry Lídy.

Trojče Vašek vykazovalo stabilní míru nespokojenosti, ať už byla kalorická návnada kdekoliv. Starší bratr záhy vyhodnotil pravděpodobnost, že si někdy do toho dortu reálně kousne, jako nulovou, a tak se jal svačit vlastní dlaň. Těchto autokanibalistických fotek máme plná alba!

O dva roky později dortový trik nezafungoval už vůbec – emoční náboj zmizel zcela, jen čtvero prázdných dětských pohledů. Bylo třeba přijít s inovací triku.

Trik č. 3 – Koťátko na scénu!

Dětská mláďata se mají navzájem ráda, proto rodiče začali do fotografických kompozic zařazovat milé koťátko. A dobrá nálada byla zpět!

Slabým místem této lsti je fakt, že může být složité odklonit dětskou pozornost od kočky zpět k objektivu fotoaparátu. Já intenzivně zkoumám kotě pomocí hmatových čidel, sestra s úsměvem neviňátka plánuje, kdy mi vymáchá culík v dortíku a Vašek – vědec již od dětství – dumá nad tím, zda je kočka hořlavá stejně jako knot svíčky. Jeníkovo profesionální pózování zasluhuje ocenění, fotografii ale nezachrání, jsme v početní převaze.

Kolem našeho sedmého roku si máma s tátou uvědomili, že si možná nastavili laťku příliš vysoko. Snížili proto své nároky na kvalitu výsledného snímku a nadefinovali si nová kritéria pro tzv. „použitelnou rodinnou fotku“:

Použitelná rodinná fotografie

= všechny děti jsou obsaženy v jednom snímku

= pohledy ratolestí směřují do objektivu

= dětská ústa aspoň zlehka kopírují linku úsměvu

= absence projevů násilí, hněvu, disrespektu či nadměrné ironie

 

… a pak je raději snížili znova…

 

Použitelná rodinná fotografie

= aspoň dvě třetiny trojčat + starší bratr na snímku (započítávají se i stíny dětí a jejich odlesky v zrcadlech, oknech, brýlích a kapkách slz)

= všechny děti mají otevřené oči, nebo se k jejich otevření prokazatelně chystají (soudě dle tonusu mimického svalstva)

= úsměv, tak ten mažeme úplně

= všechna děcka by měla fotografování přežít v relativním zdraví

A najednou to šlo! Tak se podívejte, to jsme my v celé své neukázněné kráse:

Abych byla upřímná, tak právě ta anarchie, kterou jsme do fotografií vnášeli, bavila rodiče nejvíc. Vlastně se snažili zachytit hlavně ji. Proto si vůbec nepamatuji mámu s tátou v rolích fotografů, že by nás snad nějak rovnali do kompozic a provokovali k americkým úsměvům. Fotili hlavně neplánovaně a ze zálohy. Takové fotky baví i mě, když se na ně dívám, dokážu si přesně vzpomenout na to, co se tenkrát dělo a jak jsme se měli. Až budete zase někdy nemilosrdně mazat ty „nepovedené“ fotky z foťáku a mobilního telefonu, dejte si pozor na to, ať s těmi křivými úsměvy a rozmázlými obličeji nesmáznete i kus fajn vzpomínek.

P.S. Tak si říkám, že byste měli opouštět tento blog aspoň s jednou funkční radou, jak dosáhnout skutečně uhlazené a uspořádané fotky s trojčaty. Tu je rada má:

Foťte trojčata, dokud jsou hermeticky uzavřena ve své mámě a nemají šanci fotku bojkotovat.

P.P.S. Platí to i na štěňata.

Hodně štěstí při lovu dokonale nedokonalých snímků!