Mám psa. A toto je prosím pěkně jeho pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra- pra-pra-pra-pra-pra-babička Cora van’t Optewel:

Narodila se 24.3.1897, v uchu měla kérku s číslicí 6134, vážila 26 kilo a měřila 60 čísel. Po boku svého majitele Louise Opdebeeka podávala fantastické výkony v soutěžích všeho druhu. Chrabře likvidovala nafingované lupiče, poslouchala na slovo a přesně před sto lety vyhrála belgický šampionát v městě Malines. Cora zkrátka dokázala roztleskat tribuny – buřinky létaly vzduchem a oslavné doutníčky voněly na kilometry daleko.

Měla jsem taky pradědečka, podívejte:

Ač nás dělí „pra“ jenom jedno, ještě donedávna jsem o něm nevěděla zhola nic, ani jeho jméno. Zvláštní, multiprababičky svých mazlíčků známe jako svoje boty, ale u vlastních předků máme významné vědomostní mezery. A je to škoda, protože většině z nás kolují v genech hotové hollywoodské trháky.

Před časem jsem si zabookovala mámu na krátkou vzpomínkovou seanci a nechala jsem si převyprávět to, co mojí mámě kdysi řekla její máma o svém tátovi (= o mém pradědovi, abych byla méně matoucí). S dovolením si to sem zapíši, konec konců – můj praděda byl z osmi dětí, babička také, maminka z šesti a já ze čtyř, dost pravděpodobně je to i váš praděda, jenom to zatím nevíte.

Ta fotka nahoře je z Vídně, kde praděda perlil v krejčovském businessu. Jistě by měl radost z mé sestry, která se oděvnictví věnovala na střední škole. Mě krejčovské geny obešly obloukem a od dob, co jsem ušila svatební róbu pro mou 90-60-90 panenku a následně ji všichni označili za Barbie-homelessačku oděnou v pytli, jsem na jehly a nitě zanevřela definitivně.

V roce 1914 musel praděda vyměnit jehelníček za bajonet a zamířil na frontu. Bohužel si jej záhy našla válečná kulka a pradědovo bezvládné tělo bylo pohozeno na hromadu dalších obětí. Kolemjdoucí domorodý občan si ale všiml, že se něco v té hromadě těl pohnulo, byl to právě můj prapředek – těžce raněn, ale stále živ! Náhodný zachránce se středoevropského pacienta ujal a týdny jej úspěšně léčil ve své chýši – díky němu měla tahle válečná story happyend a osmičlenné houfo dětí zpět svého tátu. Mimochodem, militární a přežívací úm podědil můj trojčecí bratr Váša – hrdý a schopný airsoftista.

Přeživší praděda si z války odnesl „suvenýr“ v podobě malárie, se kterou bojoval až do konce života. Prý mu tenkrát někdo poradil, že ho před malarickými záchvaty spolehlivě ochrání copánek. Tato vlasová spekulace zůstala dlouhá desetiletí nepotvrzena. Až do letoška, kdy jsem ve své nostalgické krabici vyhrabala poslední pradědovu fotku titěrných rozměrů. Při její elektronizaci jsem ji začala zoomovat – mačkám si opakovaně ikonku lupy a najednou na mě vykoukne zpoza pradědova ramene cosi útlého, šedého a točitého. Dámy a pánové, je to on! Seznamte se s pradědovým antimalarickým copánkem:

Nikdy bych nevěřila, jaké celorodinné nadšení může objevení léčebného copu způsobit. A já mám radost především z toho, že jsem taky něco po pradědovi podědila. Možná si nepřišiju ani ten knoflík, třeba si odnesu válečné trauma i z deskové hry Waterloo, ale co se copánků týče, ty jsem měla po vzoru svého předka vždycky prvotřídní!

Jsem přesvědčena o tom, že krutopřísný thriller, bránicervoucí komedii či romantické melodrama máme v rodokmenu úplně všichni. Ale stačí jedna jediná nedoslýchavá generace a rodinné trháky jsou navždycky fuč. Z torrentů a Ulož.to si je bohužel nestáhneme.

- D.Ú. pro extrémně angažované čtenáře: vyšpiónujte od svých babiček, dědů či mám, co za vojíny Ryany a Esmeraldy koluje v krvi vám. Najděte Hollywood ve svém genofondu!