Místo “sever-jih-východ-západ” používám “nahoře-dole-vpravo-vlevo” a ztrácím se i cestou na záchod v Kauflandu. Takže tohle nebudou cestopisy aláá Objektiv plné geografických údajů. Napíšu něco o tom, proč jsem na Gran Canarii odlítla a jak se tu mám. S PROČem dneska začnu. Nakonec to není jenom o slunku a španělštině.

Protože slunko a moře…

Eliminace české zimy, kterou nemám ráda, byl prapůvodní důvod, který mě ke kanárskému nápadu dovedl už před několika lety, dycky jsem si ale našla důvod, proč neletět. Loni jsme s kamarádkou rozmrzaly s notebookama v obchoďáku po náročném natáčecím dnu a vtipkovaly jsme, že jsme taky digitální nomádky. Nomádské duo v zimních bundách z OC Chodov.

Ten den jsem se rozhodla, že třicet českých zim po sobě stačilo a příště to zkusím poladit ke své větší spokojenosti. V březnu jsem okoukla Gran Canarii v rámci dovči a přišlo mi to jako fajnové místo. Pak už jsem jen ladila technikálie, abych mohla v prosinci nechat českou šeď za zádama a odlítnout za kanárským slunkem.

… jak mi svítí na Kanárech?

Krásně… Chodím po ostrově v kraťasech, tílku nebo večer v mikině a cítím se lehce a tak nějak bazálně. Vystačím si tu s pěti hadříkama, a to je něco, co si chcu importovat i do žití v Česku nebo vlastně kdekoliv. Možná to bude znít divně, ale na pláži často přemýšlím o tom, jak málo hodin v rámci roku mi slunko svítí na prsa a že je to škoda, protože je to super! A do těchdle i všemožných jiných životních úvah šumí moře a taky lidi kolem, hrabu se v písku a úplně mě to konejší.

Protože španělština…

Když mi bylo čtrnáct, odmítla jsem si na gymplu jako druhý jazyk k angličtině zvolit němčinu. Byl to tenkrát čistokrevný vzdor. No eště že tak! Tohle chtění se rozšířilo i na další spolužáky, náš puč podpořili i rodičové a klaplo to. Špáňu jsem se učila šest let, šlo mi to a hrozně se mi líbila melodie jazyka a altové hlasy smyslných Španělek. Od maturity jsem ji nepoužila. Deset let ležela ladem. Až před dvěma měsíci na Mallorce jsem ji začala nesměle a pak i směle oprašovat. Přes telefon se mi povedlo půjčit auto a měla jsem z toho radost, jakou při anglickém spíkování už vůbec nezažívám. Zápal pro tuhle překrásnou řeč je zpět!

… jak se mi tu habluje španělsky?
Španělsky mluvím každý den a rozhodla jsem se, že radši použiju chybovou špáňu a něco nepochopím nebo budu nepochopena, než abych vytasila dobrou a jistou angličtinu. Protože jsem si všimla, že jakmile najedu na anglinu, špáňa zase zajíždí do kouta a je pro mě hrozně těžké ji vydolovat zpátky. Mám s sebou učebnici, ale zatím jsem ji neotevřela a nové slovíčka se učím podle toho, co zrovna nechápu nebo nemám, kam potřebuju jít, kde se ztratím, za co chci poděkovat nebo na co si ztěžovat. Jo a baví mě to! První dva dny jsem se furt omlouvala za to, že mluvím blbě, ale přišlo mi to pak už jako zbytečný balast, moje aktuální špáňa je prostě takováhle a je to vpoho. Pořád si něco žvaním sama pro sebe, nahlas si předčítám nápisy, kolem kterých profrčím na kole a je neuvěřitelné, jak mi tahle základní znalost jazyka ulehčuje život a sbližování s lidma a všemi tvory okolo.

Protože jsem se ztratila…

Tohle jsem při plánování Kanárů nečekala, ale stalo se to a hodně to tu řeším. Prostě jsem se v průběhu roku nějak ztratila. Zamilovala jsem se a v té euforii, návalu společných dobrodružství a taky potřebných kompromisů jako kdybych ztratila kontakt s tím, co si kde potřebuju zachovat, aby bylo moje tělo i duše v cajku. Kvalitní spánek, pravidelné plavání, očistné poutě po lesích jen s Joplinkou… Neuhlídala jsem si balanc mezi randěním, prací, koníčkama a spánkem. Takže podzim se nesl v duchu “hodně práce, hodně řešení postojových křížků ve vztahu, málo spánku a nulový výskyt na bazénu nebo v lese”. Začala jsem být unavená, furt nemocná s bolavým krkem a nachlazeným močákem a z každého druhého jídla mi bylo blbě, i když v něm rozhodně nebyly žádné alergeny z mého no-no seznamu. A dělo se to ještě před dvěma týdny, takže čerstvá záležitost.

… co jsem tu zatím našla?

Jsem tu dva týdny a hned po příletu jsem pocítila obrovskou jistotu, že jsem tu dobře. Pracuju tak akorát, dost spím a jak dny plynou, je mi čím dál jasnější, co mi do života vnáší klid, radost a zdraví. Koupila jsem si tu kolo a všude na něm drandím a miluju to! Zase plavu. Každý den si něco uvařím. Pořídila jsem si starou kytaru, na kterou si občas zabrnkám. Takže tu teďka kalibruju sebe i důležité vztahy. Povídám si s blízkýma lidma, ať už přes telefon nebo osobně s těmi, co jsou tady taky. Nemoci jsou fuč. A tak vymýšlím, jak si tyhle jakoby maličkosti importuju zpátky do Česka s šedou oblohou a šálou u brady. Ale myslím, že to pude.

Takže přátelé, je mi tu dobře a cítím se tu jako doma. A o tom domáctví, teda co pro mě znamená “doma”, napíšu zas někdy příště, teď du ven.

Besos y abrazos Ančí