Dnes smekám svůj klobouk obdivu až dolů k psím tlapkám. Protože takovou životní inspiraci, jakou mi v posledních letech napumpovala do žil má psiska, bych jinde nenašla. Nebo možná jo, ale určitě ne v tak heboučkém balení a s vrtící oháňkou na zadku. Co mě čtyřnozí parťáci naučili?

Ťapka – Lassie pro chudé

První zvířecí kožich, do kterého jsem se zabořila, patřil vořešici Ťapce. Měla jedno ucho nahoru a druhé dolů, věčně zaškudlanou srst a pokornou náturu. Jela na zbytky od oběda a jednu molekulu péče denně, protože po našem narození na ni víc pozornosti už nezbylo (za což mámě a tátovi děkuju, protože soutěžit o přízeň rodičů nejen se třemi sourozenci, ale ještě i s domácími zvířaty, to už bych fakt nedala).

Ťapka mi jako malému děcku ukázala jednu zásadní věc – koloběh života v praxi. Ňuchňala jsem si vyvoněná štěňátka, která nám porodila partizánsky v předsíni, a o pár let později jsem sledovala, jak nám coby psí dáma v letech chřadne kvůli nádoru na bříšku. Ne že by nám před tím žádné domácí zvířátko neumřelo (o tom potom…), ale až u Ťapky mi to přišlo opravdu líto, protože celé dětství – jak jinak – ťapkala vedle mě. Nezachránila mě před pádem z útesu, nedělala kotrmelce na povel a v soutěži krásy by pohořela, ale vždycky byla někde poblíž, po očku nás hlídala a trpělivě čekala, až si jí někdo všimne, aby mu darovala věrný psí pohled úplně grátis. Za to jí patří velký dík a výsadní místo na našem zahradním hřbitůvku.

Fiasko s drobným zvířectvem

Krom psů a koček naším domkem proplula i celá plejáda drobných zvířátek. Většinou jsem jejich pořízení iniciovala já, už v první třídě jsem totiž došla k závěru, že uznání spolužáků rozhodně souvisí s počtem vlastněných neonek a džungaráků. Máma s tátou v tomto nastavili hranice dost ležérně, tak jsem toho do svého pokojíčku propašovala opravdu hodně. Jediný háček byl v tom, že jsem musela často doplňovat “zásoby”, protože se mi chovatelsky moc nedařilo:

• Morčecí pár Morissettka & Alanisek se v létě upekl ve výběhu na balkóně.

• Duo čínských křepelek umrzlo na zahradě při nečekaném jarním mrazíku.

• Laboratorní potkani se v nestřežené chvíli oddali incestním aktivitám a výsledná patnáctka mutantních potkáňat zaplavila celý barák.

• Indické pakobylky prchly z terária a uschly nad topením zavěšené na záclonách.

• Tropičtí hlemýždi při svém zimování změnili skupenství a na jaře ze svých ulit vytekli.

• Krmné cvrčky, které jsem koupila ve zverimexu, abych je pak pustila na svobodu, zašlápla babička při své procházce po zahradě.

• Akvarijní ráček nejdřív přepůlil klepetem svou spolubydlu neonku vejpůl a po tomto činu vylezl ven z akvárka a zesnul zastlaný v gauči.

• Suchozemská želva Žofka utekla ze zahradního výběhu. A pravděpodobně si tím zachránila život.

I tato zkušenost mi přinesla důležitá ponaučení – přestože jsem o své mazlíčky pečovala nejlíp, jak jen jsem to svedla, občas se to podělalo. To se někdy stává. A druhá lekce? Vždycky je lepší selhat jako chovatel v létě, když je měkká hlína.

Přijde mi neuvěřitelné, že i po této sérii chovatelských debaklů rodiče vyslyšeli mé přání a souhlasili s tím, že si pořídíme rodinného psa. Asi věřili v mou rostoucí zodpovědnost. Nebo v to, že psi mají lepší termoregulaci.

Psí stoik vs. výkonnostně laděné teen-ego

Na přelomu tisíciletí naši zahradu ozdobil Vilém, flegmatický zlatý retrívr v XXL edici. Pravda je taková, že mě tenkrát ovládala touha mít nějakého tvora pod svou kontrolou a dodrezurovat ho k vítězným diplomům, kterými bych si zalátala svou děravou sebejistotu. Vildova neakční nátura mě strašně štvala, nebyl nadšený z ničeho, do čeho jsem byla zapálená já a často jsem se slzou na krajíčku (kecám, Niagáry slz to byly!) volala do vesmíru povzdech, že mi snad byl seslán jako trest shůry. Ve třinácti letech se už razantně dralo ven mé výkonnostně laděné ego a tenhle psí stoik mu dával pořádnou čočku.

Viléma z mých spárů zachránil až příchod dalšího – sportovněji laděného – psíka do rodiny. Oddychli jsme si tenkrát oba dva. Tuto psí duši jsem dokázala upřímně ocenit až v jeho posledních letech. A když už bylo jasné, že se jeho klidné žití chýlí ke konci, sedla jsem si k němu na zem, drbala ho za uchem a vysílala k němu telepatickou zprávu “Sorry, kámo…” doprovázenou předsevzetím, že už je fakt nejvyšší čas se na ty medaile a trofeje ve všech životních sférách vys*at. A že ten vnitřní klid a nadhled, kterým Vilém oplýval, nemusí být úplně od věci pěstovat.

Drake – neomylný detektor mých přání

“Jmenuji se Drake a jsem těžce závislý na vnějším ocenění.” To by byla seznamovací lajna Drakea, belgického ovčáka, který přiklusal do mého života před dvanácti lety. Od prvního dne ze mě nesundal zrak a snažil se vyluštit, jak by se mi mohl zavděčit, abych mu ze svého velitelského můstku seslala aspoň špetku chvály a odměny. Nulový vzdor, absolutní oddanost, věrnost až za hrob. Jednoduššího psího parťáka pro život mít nemůžete, leda byste měli na vodítku křížence Mirka Dušína s Markem Ebenem.

Právě s Drejčou jsem se naplno pustila do trénování a soutěžení. První pětiletku našeho soužití ještě definovaly moje výkonářské ambice a frustrace z toho, že nejsme dost dobří a ostatní si tohoto selhání rozhodně všimnou a uvrhnou nás do věčného opovržení. Pak mi to v hlavě konečně secvaklo. Úplně jsem zapomněla vzít v potaz snahu. A zrovna ta jela u Drakea vždycky na 100 %. Někdy jeho sto procent stačilo na vítězné vavříny, jindy zase ne. A strašně se mi ulevilo, když tento fakt zvítězil nad mou posedlostí vystavit si na skříň další zlatou plaketku.

Vidět a ocenit snahu a odhodlání, nejen výsledek. A pochopit to, že se snažíme (třeba odhodlat) úplně všichni. To je mimořádně cenná mantra, kterou mi Drejča přiaportoval do života. A kterou si dost hýčkám. Jak by taky ne, víc než tarantule ve vaně se totiž já sama děsím situace, kdy něco kardinálně “zvorám” a nikdo neuzří, že jsem se snažila, jen to prostě líp nevyšlo. Takové moje echt hlubinné témátko. A nebýt Drejíčka, asi bych si ho nevyhrábla tak snadno.

Dneska už Drejču vůbec nesekýruju. Jednak blbě vidí a slyší a nemá to smysl, ale hlavně ani nechci. Naopak jsem ráda, když se na mě někdy úplně vykašle a dělá si něco svého psího. Třebááá… vůbec nic.

Bonsai psice = gigantická inspirace

Nejvíc inspirace mi ale pumpuje do žil moje současná bonsai psice Joplinka. Je to bez přehánění můj životní vzor, protože:

• Nemá předsudky. Šanci na kontakt dá šlechtěnému plemeni i trojnohému vořechovi od popelnice.

• Nestydí se. Lejno sezobne i před samotným papežem, když na něj dostane chuť.

• Nelituje. Zpětné zrcátko nemá ve výbavě.

• Nedomněnkuje. Funguje výhradně v tadyateďovském módu.

• Řekne si o to, co potřebuje. Ví, že přesně na to mě má.

Před dvěma lety bych ji ale charakterizovala úplně jinak.

• Příliš nezávislá. Dyť mě nepotřebuje.

• Strašně nevděčná. Vůbec mi nevrací všechnu mou vřelou péči, kterou ji zasypávám po kilech.

• Nehorázně egocentrická. Tahle fena myslí jen na své vlastní blaho!

• Těžko ukontrolovatelná. Zlatý Drejíček… :,-(

• Nemá mě ráda. Jak mám mít takového psa ráda já?

Jak jsem se pod tíhou všemožných životních událostí poslední dva roky měnila já, radikálně se měnil i můj pohled na divoženku Joplici. Až jsem si jednoho dne s úžasem všimla, jak je tahle psice zatraceně šťastná. Nevystresovaná. Adaptabilní. Většinou šíleně akční, občas i legitimně líná. Prostě boží. Inspirativnější než všechny artefakty s hashtagem #seberozvoj a #životníštěstí dohromady. A když jsem si tohle uvědomila, začaly jsme se mít konečně rády a náš lidskopsí vztah jen kvete.

Mám zkrátka pocit, že Joplinka byla nakonfigurována přímo pro mě. A nejhlouběji mě zasáhla přesně před rokem, kdy vychovávala svá štěňátka. Sledovat její mateřský pud v akci byl fakt zážitek, všechno zvládala levou zadní. Jednu noc mě ale vzbudila – kňučela mi přímo do ucha a tlapkou mi div nevydloubla oko. Ukázalo se, že v hnízdečku se štěňaty jedno chybí, odbatolilo se po koberci kamsi za dveře a bylo moc vykrmené na to, aby ho Joplice zvládla přenést zpět do pelíšku v tlamě. Na tohle má přece lidi:

“Heleďse, tohle sama nedám, můžeš vstát a pomoct mi tohodle otesánka dostat zpátky do pelechu? Předem dík.”

Právě tohle kombo kuráže, sebevědomí, citlivosti a schopnosti využívat supportní síť chci mít taky. S Joplinkou už na cvičák nechodím. Závody mě nelákají. Je to první pes, po kterém chci jen to, aby byl. Co nejdýl. Zato jsem si ale zavedla vlastní cvičák, kde trénuju samu sebe. Zdokonaluju se v Joplininých móresech, a to třeba takhle:

• V tramvaji přestávám vyhodnocovat index stáří a nemohoucnosti u spolucestujících. Klidně sedím a věřím, že když někdo potřebuje v MHD sedět, řekne si o to sám a já ho pak hrozně ráda pustím. Pokud tu sedačku nebudu zrovna z nějakého důvodu potřebovat víc.

• Když mě nějaký řidič pustí na přechodu, jdu úplně stejným tempem chůze jako před tím. Už žádné sprinty přes zebru živené pocitem viny za to, že auto zastavilo a celá posádka je odsouzena k nemilosrdnému čekání. Tak prostě počká, no.

• Když jdu kolem dětského hřiště a přepadne mě touha se pořádně pohoupat, nečekám, až se vylidní. Prostě si na tu houpačku sednu a zařádím si na atrakcích spolu s ostatníma děckama, i když jsem starší než většina jejich přítomných mamin.

Mohla bych pokračovat dál, je toho moc. Nekonečný seznam mých malých epizodických cvičení, která ale dávají do pohybu velké a pro můj život zásadní věci. A tak si pomalu, krůček po krůčku, Joplinovatím. Někdy mi to jde líp, někdy hůř, někdy vůbec. Občas mi chybí kousíček Ťapčiny trpělivosti, jindy Vilémův klid a nadhled. Drejčovu snahu ale rozhodně na skladě mám. A nehodlám ji pohřbít. Je zima a hlína je tvrdá.

Ančí & psí inspirátoři