Rodinné sešlosti jsem měla vždycky moc ráda. Když ještě žila babička, scházeli jsme se jednou ročně v našem baťovském domku a slavili její narozeniny. Obyvák se naplnil nižšími desítkami rodinných příslušníků, ti méně draví slavili na stojáka díky židlímu deficitu, strýcové úspěšně atakovali svým živijó-živijóó-živijóóó veškeré akusticko-hygienické normy… V uplynulém desetiletí bylo těchto setkání opravdu málo – posledně, co jsem se tak rozsáhlého rodinného shluku účastnila, moji bratránci i sestřenky zkoumali tento zázrak herní technologie:

Takže ano, bylo to už hodně dávno. Nicméně včera se dílo podařilo a zase jsme se sešli – můj již zesnulý děda, maminčin tatínek, by 14.června oslavil rovnou stovku. Na tuto „by-narozeninovou“ oslavu jsem se těšila převelice, dědu jsem totiž nestihla potkat osobně, a tak ho mám šanci poznat jen reprodukovaně z historek a vyprávění. Na rozdíl od ostatních rodinných větví jsme za náš Chytilovic klan stále nedodali žádná nová děcka do placu, připravila jsem tedy aspoň obrazovou podporu pro hromadné vzpomínání na našeho předka. Má krabice s fotkami opět nezklamala a vydala výjevy, díky kterým konečně vím, že bych si s dědou určitě rozuměla.

Občas bychom si za letních veder naplnili chuťové pohárky chutným chmelovým mokem:

Věnovali bychom se bok po boku oblíbenému zírání do volné přírody…

…a třeba i z koňského hřbetu:

Založili bychom mezigenerační folk-rockovou kapelu:

A pořádně si zatrsali na náš první singl!

A třeba bychom si spolu střihli i nějaké to divadelní číselko! Děda, herec-ochotník, by jistě s radostí pozoroval mou zářnou hereckou kariéru, v níž jsem měla tu čest hrát: blíže nespecifikovaný hmyz rozlezlý po zlínské Malé scéně (Broučci pana Karafiáta), Svatého Vojtěcha na třídní besídce (první a poslední inscenace v historii, v níž má Sv. Vojtěch copy) nebo Martinu Sáblíkovou a Ježka v kleci (role oceněné vítěznými vavříny na univerzitním antiplesu).

Avšak ten skutečný heuréka moment přišel ve chvíli, kdy jsem ve fotobedýnce spatřila zprávu, kterou děda psal pro jednoho z mých strýčků. Prosbu „v sobotu prosimtě přijeď pomoct bráchovi s bouráním domku“ diplomaticky obléká do mnoha květnatých vět, vznešeně krouží kolem pointy po obsahových a významových oklikách, a to vše na celých osmnácti řádcích. A já konečně vím, po kom tuhletu konverzační turistiku mám.

Dívám se, dívám, že se mi to textově natáhlo i tady a teď, možná už ani nevíte, co jsem tím vším chtěla říct. Ale já to dneska píšu hlavně dědovi, však ten mi určitě rozumí a spolu s babičkou bedlivě sleduje, co ta jeho implicitní vnučka tam dole vyvádí.

Dědo – trojče bloguje a vzpomíná na Tebe!