Často sem skládám své vzpomínky, prozření a nadefinovaná odhodlání do budoucna. Tak dneska tu nechám větrat něco, k čemu mi ještě pointa chybí. Moje úzkostné epizody.

Teď v létě to bylo šest roků, co mě hryzlo klíště a odstartovala se moje „chorá“ kapitola s kulminací někdy v letech 2014 – 2015. Byl to záhul, ale hlavně velká lekce, která mě nakonec dovedla k potřebné životní čistce a vymetení 12., 13. i 78. komnat. V těch borelkovských letech mi bylo mizerně na mnoho způsobů, nejhorší ze všeho pro mě ale byly stavy, kdy mi bylo na omdlení a pěkně šoufl, srdce si bilo mimo jakýkoliv řád, svaly jako kdyby se mi měly rozpadnout na prach a čiré vnímání reality se přestěhovalo kamsi do paralelního vesmíru. Živilo to ve mně paniku a strach, že je se mnou fakt ámen. Zvlášť, když existencionální strachy jsem měla v hlavě usazené už jako malé děcko.

A pak přišla vysvětlení od bílých plášťů.

„Máte v těle už ix let borelie a napadly vám srdce, dáme vám pořádný antibiotický protokol.“

„Máte i plicní chlamydie, proto se vám blbě dýchá, tak si do komba léků přidejte ještě todleto“.

„Máte nervovou soustavu plnou toxinů z odumřelých bakterií, proto se vám motá hlava, léčba funguje, tak buďte trpělivá, zobejte ATB dál a přidejte na detoxu.“

 

Když mi po roce léčebných kúr postupně zmizely všechny potíže kromě těchdle srdečně-motacích hnusů, přestala jsem věřit, že za to může nějaká bakterie a všechny léky jsem i přes varování doktorské autority a plusová znamínka v testech vysadila. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí a mockrát jsem pak ještě zapochybovala, jestli to nebyla blbost. Nebyla. Dávno to totiž nebyly bakterie, ale tuny nakumulované úzkosti.

Nemyslím si, že lidi, které trápí úzkostná porucha, panické ataky či jak se tomu říká jsou blázni hodní svěrací kazajky nebo hysterky. Já teda blázen ani hysterka nejsem a zrovna moje úzkostně laděné kamarádky patří k těm nejbližším. Dřív mě to totálně ochromilo a fakt jsem panikařila, bála jsem se, že umřu, zároveň jsem se bála nemocnic a nerada jsem o tom všem s lidma mluvila. Dost pitomá startovní pozice.

Začalo se to hýbat až v terapeutickém křesílku před dvěma rokama. Ne hned. Prvních pár týdnů jsem byla schopná v plné atace sedět na psychosedánku, vůbec své bláznivé tělesné projevy nezmínit a odříkávat si nějaké vybrané témátko. Tak se to přece dělá, hezky to zamaskovat… Inu, jak v životě, tak i na terapii. A i podle mé rané tvorby jsem tenhle koncept smějících se lidí v depce měla uložený v hlavě dost festovně.

Ale jak se psychosedánky sunuly dál a hloubš a začaly se méně týkat toho, co bylo tamhle a onehdá a víc toho, co se děje tady a teď mezi náma, osvobodila jsem i své panikářské téma, na povrch probublaly i startovací důvody a začalo se to dost lepšit. Už žádná dramata a plašení, spíš takové dozvuky, které mě cca čtvrtletně vždycky upozornily na to, že mi někde v životě něco hnije a měla bych to poladit. Je to mnohem lepší, vlastně docela fajn, říkala jsem si, jenže.

Teď před pár dny mě úzkost po delší době vyzvala na taneček zase. A mě už to regulérně nasralo. Ten den dopoledne s kamarádkou sedím v parku a soptím nad tím, že mi to přijde nefér, že jsem teďka přece hrozně spokojená a všechno je v cajku, tak co sem nějaká úzkost, byť v light verzi, vůbec leze. Odpoledne fázi emočního oxymorónu opouštím a s jinou kamarádkou po boku už uznávám, že bych vlastně v každé životní sféře nějakou tu nevyřešenou maličkost možná našla. V noci mám seznam těchdle hnijících maličkostí sepsaný. Je jich sedmnáct.

Sedmnáct není zrovna málo. A maličkostí? V seznamu hnízdí třeba:

- Nechat se očkovat proti tetanu -

Doktorka, které věřím, mě varovala, že by mi mohlo tohle očkování rozhodit imunitu, kterou jsem měla dlouho na káry a teď krásně drží. Udělala mi test, jak to mám reálně s protilátkama. Nemám je. A já už se rok nemůžu rozhoupat k tomu si na tu tetanovku zajít, protože se jednak bojím, že mi to podlomí aktuálně hezky našlápnutou imunitu a pak si taky říkám, jestli je to fakt potřeba?

Maličkost, nebo zásadní rozhodnutí fakt uvěřit, že jsem prostě zdravá a a) nějaká tetanovka to nemůže změnit nebo b) vůbec ji nepotřebuju?

- Vymyslet, co s alkoholem -

Dneska mi skončil suchý měsíc. Naordinovala jsem si ho, páč se mi nelíbilo, jak s pivky, vínečky a drinky v poslední době zacházím. A od prvního dne půstu si říkám – ty jo, co pak, až to skončí? Oškrtnout si to v seznamu výzev jako splněnou položku a konzumovat alkohol jako předtím, začít s ním zacházet nějak jinak anebo nepít prostě už nikdy a vůbec? Teď už vidím, že pro co se doopravdy rozhodnu, to pak i dodržím. A bez nějakého echt přemáhání. Ten měsíc pro mě nebyl vůbec tak těžký, jak bych dřív čekala.

Maličkost, nebo zásadní rozhodnutí, jestli budu řídit já sklenku nebo ona mě?

- Napsat kamarádce -

… a zeptat se, proč nepřišla na domluvený sraz a nedala ani vědět, co se děje. Všimla jsem si, že s každým dnem, co jsem se jí ohledně této události neozvala naše kamarádství sbírá černé puntíky a v hlavě se mi víří hejno domněnek. A přišlo mi to líto. Tohle jsme přece schopné probrat a vyřešit, dyť se máme rády.

Maličkost, nebo základní schopnost ventilovat, co mám na srdci a starat se o vztahy, na kterých mi záleží?

Druhý den ráno si sedám k seznamu a položku po položce odškrtávám. Tři mi tam ještě furt lítají. Přidávám k tomu ještě generální úklid bytu a kabelek a jak se tak koukám na obří hromadu věcí na vyhazov, hlavou mi lítá i velká kopa důvodů, které mě k aktivaci úzkostí tenkrát dovedly a o kterých vím:

-       Dětské strachy, které jsem si vláčela do hluboké dospělosti

-       Výkonnostně laděné ego

-       Přehnaná diplomacie

-       Děravá ostraha vlastních hranic

-       Tendence nesundávat úsměv za žádných okolností

-       …

A pofňuknu si – dyť o tom vím,  neuhýbám před tím, tuním to, za poslední roky i měsíce jsem se změnila a jsem za to moc ráda. Že by to nestačilo? Že bych něco nevykutala a přehlídla? Proč proboha pořád tyhle úzkostné stavy v životě potřebuju? Kdy tam přistane ta pointa? Odpovědi mi tentokrát nelezou na mysl tak hbitě, ale něco se najde…

Asi bych si mohla tyhle seznamy hnijících věcí dělat každé ráno. Protože i po všech těch životních lekcích furt ještě sem tam něco odložím. A vypadá to, že můj sklad na nedořešené věci nemá moc velkou kapacitu.

A pak mě napadá, jestli jsem krom odkládání nezačala i dohánět. Od jara mám pocit, že se můžu doslova rozlítnout do celého světa, spokojená, zdravá, s kopcem přání a plánů a energií je našlápnout, za máloco se stydím a život je prostě fajn, pojď mi hop! Někdy se ale přistihnu, jak mi hlavou probleskne „jé, škoda, že jsem to takhle neměla v sedmadvaceti, ve dvaceti, v patnácti, šup šup to dohnat!“.

STOP.

27, 20 ani 15 už mi nikdy znova nebude. Ty roky už se staly a dohnat se nedají. Je mi prostě třicet a hotovo. A jo, hodně lidí mezi 25 a 30 lety procestuje celou planetu a já jsem si v tomhle věku zrovna vybírala svou lekci s nemocí plynoucí z všemožných dětských i dospěláckých nánosů, znova ty trable s chorobou a chronickými strachy zažít nechci, ale bez toho všeho bych teď nebyla takováhle. A já se mám takhle fakt dost ráda.

Stačí si to párkrát nahlas zarecitovat, aby mi tam tyhle lítostně-doháněcí myšlenky přestaly skákat a znehodnocovat mi přítomnost?

Nazouvám tenisky a jdu si po dlouhé době zaběhat. Do uší si pouštím můj srdeční song Krosna od Báry Polákové do nekonečné smyčky.

Bára vyjmenuje kompletní seznam tíh, které se svým klukem táhnou v krosně a song jde do finále:

 

Až dojdem na kopec a sníme svačinu,

třeba tam krosny budem moct nechat.

Třeba se rozběhnem, nebudem pospíchat

a budem lehcí, lehcí jak pírka.  

 

A nebo ne, a nebo jo, a nebo ne,

to asi podle toho, jak si to budeme přát…

 

A tak mi na zmoklé a sympaticky vylidněné Ladronce vplouvá do hlavy ještě jedna otázka:

Můžu si prostě zapřát a zachtít, aby to tak už nebylo? Že už to nepotřebuju? Aby šly ty úzkosti do háje úplně a na furt, abych je jako hlídací psy nepotřebovala ani jednou za čtvrtletku a v light verzi?

Když mě úzkost vyzve k tanci, musím pokorně pokrčit kolínko a začít tancovat, nebo se můžu rozhodnout a říct „Nene, tenhle parket už mě školil a sral dost dlouho, a tak to tu balím a jdu radši někam vlnit rumbu… “.

Ančí