Dnes vás zvu na exkurzi do historie našich písemných památek, které ve výsledku ovlivnily i podobu tohoto trojče-blogu. A protože já jsem to tu svými sděleními zahltila již dostatečně, významný prostor dnes věnuji dílu sestry Lídy.
V prvních letech života jsme s psacími potřebami prováděli všelicos. Voskovky držely v uchu i bez lepidla Herkules, pastelky se vlezly akorát do nosních dírek a tužkám nesmírně slušel otisk našeho chrupu. Tuto otorinolaryngologickou tvůrčí fázi zastavil až příchod umělohmotných pastelek SCALA a mechanických kovových tužek KOH-I-NOOR. Z nosu vyklouzávaly i bez rýmy a vyhrávaly boj s mléčnými řezáky. A tak jsme konečně namířili nabroušené hroty nejedlých tužek k papíru a dali světu pilotní trojčecí písemnosti.
První dochované dílo pochází z roku 1990, kdy doprovodné textace psala ještě máma. Jedná se o sestřinu pohádku o princezně, kterou loupežníci unesou a umístí do drakovy jeskyně, z níž ji princ málem nevysvobodí, protože se princezna díky svému zajateckému obžerství sotva vleze do únikového východu. Lída již v raném věku projevila svůj smysl pro detail – klečícímu princi sice ohnula nohy zcela nekorektně, zato na olivu v princezniném martini nezapomněla ani omylem.
O rok později přišly na řadu první experimenty s písmenky. V nestřežených chvílích jsme staršímu bráchovi nakukovali do slabikáře ve snaze nasát aspoň základy abecedy. Svůj první veřejný písemný počin jsem umístila z druhé strany obrázku. Vzdušné zámky, rohové slunce a selektivní déšť tak po otočení doplňuje kus abecedy a číselná řada s pracovním názvem „Těsně vedle“.
Slova a věty na sebe nenechaly dlouho čekat…
Legenda pro vyluštění: „J“ je psáno zrcadlově, zet je (logicky) hodně zostřené es a v posledním řádku vypadlo jedno erko
I Liduška se činila a svou první povídku sepsala ještě jako negramota. Hlavním hrdinou je prasátko, které se snaží uspět na nelítostném trhu s realitami. 
Zahájení povinné školní docházky zajistilo rychlý nárůst výtvorů v našem tvůrčím portfoliu. Ty své jsem si ale dlouho neuměla správně ani podepsat – všude jsem uváděla „Aníčka“ s dlouhým „i“. Nevěřila jsem teorii, že měkké „i“ zvládne změkčit enko i bez přidané čárky. Až bujarý posměch spolužáků nad jedním z mých podepsaných výkresů mě přesvědčil o opaku. Čárku jsem se snažila svést na kaňku od rozpité vodovky. Bohužel jsme ale ten den malovali pouze voskovkami.
Nejraději jsem měla hodiny čtení, v nichž vybraný spolužák přečetl knížku, přednesl o ní třídě referát a my jsme do sešitů shrnuli zápletku zápisem a obrázkem. Když dnes srovnávám svůj (vlevo) a sestřin (vpravo) zápis, nechce se mi věřit, že jsme opravdu slyšely totožné referáty.
Já jsem se většinou držela tématu a snažila jsem se plně zavděčit pančelkám. Vždycky jsem zajásala, když došlo na zvířátka v literatuře, ty jsem totiž uměla v sedmi letech kreslit líp, než dnes. Až na slony.
Slony, jeleny a kytovce jsem si později nechávala tajně kreslit u spolužačky Veroniky, která se na tuto zvířenu specializovala a vždy mi zachránila kladné hodnocení. Ovšem Lída, ta měla nějaké známky totálně na háku a do svých děl začala záhy pašovat prvky morbidního naturalismu. Zápisek k pohádce „O Vánocích, které nechtěly být“ považuji za skutečný skvost, který by jistě dokázal rozhýbat stagnující trh fádních vánočních pohledů a přání.
Ve třetí třídě si naší záliby ve svobodném psaní všiml tatík. Založil nám třídní časopis, který se sice tvářil jako kolektivní počin, ve skutečnosti ale většina redakce nesla právě tatíkovy geny.
Obsahově šlo o velmi pestrou tiskovinu – pohádky, básně, „how to“ návody, pořekadla, recepty… Obzvláště sympatická pak byla Lídina snaha popularizovat odrůdy zeleniny, které bývají v literatuře zastoupeny jen minoritně:
Zemák
Brambor leze
podél meze
najednou se otočí
a zvířátka vyplaší.
Och, co jsem to udělal?
Brambory jsem vyoral!
Rubrice „vyprávění“ pak kraloval popis snu, který by se z fleku mohl stát předlohou pro kdejaké hororové béčko…
Můj sen (vyprávění)
Osnova:
- Usnula jsem
- Zdál se mi sen
- Probudila jsem se
Usnula jsem, zdál se mi takový (pro někoho brutální) sen o utržené ruce. Byl to divný sen, který se každému nezdá, tak vám ho povím.
Šla jsem si hrát ven, protože doma bylo dusno. Chvíli jsem si hrála, běhala jsem po zahradě a najednou jsem viděla cosi v trávě. Samozřejmě jsem se tam šla podívat. Viděla jsem ruku. Normální lidskou ruku. Vzala jsem ji a šla jsem s ní za mámou. Máma mi řekla, že ji mám zahodit. Ale já ne. Pak jsem šla za babičkou, Vachem, Jendou, Aničkou a řekli to co máma. Pak jsem přišla za tátou. Táta si četl. Ukázala jsem mu ruku, co jsem našla. On mi řekl: „Liduško, to je moje ruka!“
Potom jsem se probudila.
–
Do našeho „třídního“ časopisu přispíval i trojčecí bratr Váša. Odmala inklinoval spíše k jazyku jedniček a nul – my se ségrou jsme žadonily o pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký, on chtěl jedině tu o Control, Alt a Delete. Váša se rozhodl pro velmi odvážný příspěvek – v legendárním textovém editoru T602 vytvořil architektonický unikát „Hrad Chytilov“. V časopise zabral celou stránku a jasně čtenářům demonstroval, jakému silnému mediálnímu domu tento plátek patří.
O rok později už byla naše pozice rebelských tvůrců neotřesitelná. Naštěstí jsme v jednom z našich češtinářů našli silného spojence. Zatímco celá třída psala diktát, já, sestra a sestřenka Jana jsme směly sedět na koberci a psát povídky. V tomto období jsme se všechny tři specializovaly na příběhy s tragickými konci. A když jsme něco psaly dohromady, hlavní postava to zaručeně nepřežila. Ani žádná jiná.
Na osmiletém gymnáziu už jsem měla psaní seriózně ráda. Až na ty rozbředlé popisy melancholických podzimních krajin a strukturované „žádosti o“ všechno možné. I tyto záležitosti jsme si ale dokázali opepřit a já tak listuji gympláckými slohovkami opravdu ráda. Poslední ukázkou trojčecí písemnosti z této pubescentní éry budiž sestřin cvičný „dopis kamarádovi“.
Milý Antonínku!
Omlouvám se za zpoždění, ale dřív to nešlo. Jak se máš? Já špatně. Už zase mě přestěhovali do jiné klece. Tentokrát k seniorům. Příště mě asi přestěhujou do hromadného hrobu před domem. Tetu Stračku a strýčka Kokyho už tam zahrabali. Ale to je vedlejší. Hlavně, že jsem ještě naživu. Vajíčka sice nesnáším, ale jídlo mi zatím dávají.
Mimochodem, mám pro Tebe skvělou novinku! V naší slepičárně bude stávka! Všechny slepice, kohouti, bažanti a vůbec všechna drůbež tady se postaví proti tomu řádu tady. Hlavně aby nás nemlátili a dávali nás do větších klecí. Snad to vyjde. Jestli ne, tak se z toho zblázním.
No nic. Myslím, že už musím končit. Slyším kroky. To bude asi Roman, půjčil mi pero, obálku, dopisní papír a známku. Musím mu vrátit alespoň to pero. Jinak mu namluvím, že mi ty věci vzaly slepice Terka a Marťa.
Tak se měj pěkně, asi už nenapíšu.
Tvá oddaná slepice Nora.
–
Dětská díla jsou podle mě velmi nedoceněná a opravdu nechápu, proč ještě nemají svou stěnu v Louvru a poličku v Národní knihovně. Najdete v nich necenzurovaný humor, sympatickou rebélii i nápady, které by jednou mohly zachránit celé lidstvo. Věřím, že na můj přelomový koncept řešící sucho a žízeň v pouštních oblastech ještě dojde.
Tak běžte taky hledat své písemné památky. A když najdete něco zajímavého, sem s tím! Uděláme z toho výstavu aspoň v českých internetech. Nebo v barech. A Louvre nám může vlézt na hrb.
Vaše trojče Aníčka.