Aby násobní rodičové zregenerovali síly, musí si občas naordinovat trojčecí půst. Ale kam to dětské trio dočasně odložit? Rodinné příslušníky nelze zneužívat příliš často a zapomeňte na to, že by vám profi paní na hlídání nabídla množstevní slevu. Naštěstí tu jsou ty tábory. Deportaci dětí do těchto míst navíc snadno obalíte ve vznešených záminkách „Ať mají trojčata blízko k přírodě“ a „Nechť jsou jejich tělesné schránky zoceleny a týmový duch posílen!“. Moje máma vždycky platila za nesmírně vzornou skautskou tábornici – vázala uzly v rekordních časech, skládala sliby bez jediného přeřeknutí a prý zvládla odzpívat kánon úplně sama.

Není tedy divu, že první tábor, na který jsme byli vysláni, byl právě skautský.

1. Táborová etapa: ve skautském trikotu

Nejdříve se na táborovou misi vydal starší brácha Jeník a my tři jsme za ním jeli jen na vizitu. Jenda totiž občas zapomínal reportovat, zda je stále naživu, viz úryvky nervózních dopisů, které mu máma psala:

„Ahoj Jendo, píšu Ti už třetí dopis a ještě od Tebe nemám žádné zprávy….“

„Ahoj Jendo, všichni Tě zdravíme, i babička Chytilová, a pořád čekáme na Tvůj dopis…“

Jendu jsme při naší návštěvě našli pod poctivou vrstvou táborové špíny naprosto spokojeného a dostali jsme šanci pár dní parazitovat na jeho táborové euforii. Spali jsme na dřevěných pryčnách, lezli po skalách a umývali ešusy v potoku mezi pijavicemi.

V osmi letech jsme jeli konečně sami. Na předtáborové schůzce jsem od týmové kamarádky vyfasovala přezdívku „Očko“, já se jí odvděčila Kuklou, napěchovala jsem vrbovou kůru do kápézetky a jelo se.

Se sestrou Vláskem a sestřenicemi Opicí a Včelkou jsme bodovaly v týmových hrách, batikovaly vytahané trika a nechaly se šlehat kopřivami s vidinou zisku bobříka odvahy. Za dobré činy jsme fasovaly táborovou měnu Chechtáky, které jsme měnily za rozteklou Milu a jiné milé harampádí. A jelikož se na táboře udržovala kázeň pomocí Cukrbičiho motivačního systému, i na ty bičíky za zlé skutky došlo. Nepořádkem ve stanu si Včelka vysloužila náhrdelník v podobě koženkové prasečí hlavy a další kreativní tresty jsme si směly samy vytočit na tzv. Čertově kole. Já měla v loterii vždycky štěstí, a tak jsem si za svůj kriminální přečin vytočila rovnou krále mezi všemi tresty – „Nachytej 12 škvorů do krabičky“. Těžký to úkol vzhledem k tomu, že všichni škvoři přeci celý den číhají ve stanech, aby v noci nalezli do ušních boltců malých dětí a propíchali jim bubínky.

V odpoledním klidu nám vedoucí Ťapka přiaportovala korespondenci od rodičů. Obálka již z dálky voněla vloženým plátkem žvýkačky Vrigly Spírmint, Dablmint či Džusyfrut a během těch třiceti dvou vteřin, co produkovala v ústech příchuť, jsem hltala písemné reportáže z domova. Většinou šlo o informace, že:

- už zrají hrášky a shnily jahody

- přišla návštěva a pak odešla

- je Jenda právě ve 46. levelu Supaplexu

- M.A.S.H. právě opustil Radar

- se kotě drápe na nohu odesílatele, a ten tedy musí psaní dopisu předčasně ukončit

Jeník nám psaníčko vždycky ozdobil i obrázkem, mně nakreslil futuristický autobusotankovlak s kusy těl pod jeho pásy a k tomu přidal příslib: „Příště ti nakreslím, jak se dělá salám z prstů.“ – recept bohužel skautská kantýna odmítla zrealizovat.

Maminka pozdravy z domova občas prokládala i varováním před předčasným návratem, cituji:

„Táta říkal, že Opička chtěla odjet domů s maminkou. Doufám, že si to už rozmyslela a že se jí na táboře líbí. Jenda říká, že by byl na táboře ještě aspoň měsíc!“

„Včera večer jsme ve Zlíně viděli Opičku, to je ale šiša, že odjela. Doufám, že vás to ani nenapadne…“

Fungovalo to a tábor jsme s radostí absolvovali až do konce. S neporušenými ušními bubínky.

2. Táborová etapa: puberta otřásá indiánským teepee

O čtyři roky později jsme byly se sestrou vyslány na tábor indiánský. Nevím, jestli to bylo způsobeno blížící se pubertou nebo se začaly projevovat tátovy geny, kterého v dětství vyloučili z Jisker, každopádně jsme z našeho teepee vytvořily základnu vzdoru a odboje. Až se divím, že nás vedení neposlalo k bráchovi na turnus středověký. Na hranici. Všechno bylo od začátku špatně: v táborových hrách jsme končily na samém chvostu, do dopisů rodičům jsme čmáraly nákresy skandálních latrín, hned při prvním táboráku vešlo v platnost nové přirovnání: „Černý jako Ančin špekáček“ a do víčka se mi zakouslo klíště.

V půlce tábora nás rada starších odvezla i se zavazadly na zastávku, prý musíme ject domů kvůli zlému a proradnému duchovi, který se v táboře usadil. Se sestrou jsme ovšem odfiltrovaly informaci, že si pobyt můžeme vysloužit zpět v zábavné štafetové hře. Čekaly jsme na osvobozující odvoz domů, zatímco angažované/zkrocené děti vyrazily soutěžit. Pár hodin uběhlo a místo autobusu se z křovin vynořila rozezlená vedoucí. Vykřikla: „Tu hru jsem připravovala celou noc, hybaj štafetit!“ Vzhledem k půldennímu časovému manku jsme byly jasnými aspirantkami na outsidery a tuto pozici jsme si ještě pojistily, když nás na kontrolním bodě číslo tři pobodaly vosy od hlavy až k patě a následně i s kánoí smetla divoká bouře. Zmáčené, opuchlé a nerudné jsme se vrátily do tábora akorát včas na slavnostní udílení indiánských jmen. „Věčně remcajícího oblaka“ jsem už ani neměla sílu reklamovat.

Po tomto indiánském létě jsme nastupovali na osmileté gymnázium. A zatímco já jsem se rozhodla ve výtvarné výchově přemalovat své temné táborové vzpomínky narůžovo:

Sestra pomyslné růžové brýle rozdupala a ve své první slohové práci odvyprávěla všechny křivdy, které byly na její dětské duši během léta napáchány, hezky bez cenzury. Dodnes se nad ilustrovaným příběhem „Zrádkyně Renča“ skvěle bavím.

3. Táborová etapa: klid a mír ve Vizovicích

Další dva roky jsme s Lídou pobývaly na tábořišti ve Vizovicích a všechno probíhalo tak nějak standardně, v pohodě a normálně. Nenormální bylo akorát jméno našeho týmu „Lažatrojové“ a stejně tak i týmová fotka. Ale chtějte po pubescentech seriózní pózování: „Žíš próč, trapás…“

4. Táborová etapa: němé tváře na táboře

A to si představte, že i v dospělosti můžete jezdit na tábor v roli svěřence. Já jsem jezdila v letech 2009-2011 s partou kamarádů-pejskařů na intenzivní tréninkové kempy do Čebína ladit náš úm v disciplíně agility. Hodně lidí si myslí, že to na psím táboře probíhá cca takto:

Ne, neprobíhá. Ve skutečnosti jsme pod vedením kamarádky a perfektní trenérky kropili cvičný prostor litry svého potu, žádná lenost a zahálka! Vždycky jsem si před odjezdem říkala, že mám naběháno. Taky jsem sledovala návodné seriály, jak přežít v extrémních podmínkách – můžete umět vyříznout medvědí bulvu rákosem nebo si z tlející mrtvoly losa hravě vyrobit sáňky, ale čebínský psí tábor vás stejně vždycky vyčerpal až na dřeň. A to mě strašně bavilo. Když pak nakonec na parkuru se svým čtyřnožcem fešně vystřihnete nějaký výkrut či prvek a uslyšíte potlesk a pochvalná slova trenérčina, zní to uším jako absolutní nirvána. Je to taková 100% zasloužená odměna, která fakt potěší, a to zvlášť v době, kdy se dá tolik věcí odfláknout + ošulit a stejně pak slíznout smetanu.

Kdysi jsem mohla být trochu zklamaná, že netrávím léto někde u moře, ale v české kotlině ve stanu. Dneska jsem za to extrémně ráda. Ta moře nám přece nikam neodplují, zato o tábory mám trochu strach. Protože jakmile si děti začnou při skládání skautského slibu googlovat text v mobilu a při štafetové hře používat GPSku, zavání mi to skoro neplatným táborovým pokusem.

Finální výzva všem rodičům tedy zní – rychle ta svá děcka posílejte na tábory taky, dokud je máme a stojí za to! Jednou vám určitě poděkují i za ta traumata, i když to bude trvat – „by Očko“ – 15 let.

PS: Léta marného hledání jsou u konce a já u posledního táboráku konečně našla objekt, který je rozhodně černější než můj špekáček! V září si jednu takovou psí čertici vezu domů. A kdo ví, třeba se s ní zase jednou po tom táborovém trávníku proběhnu. Bylo by to fajn.

PPS: A jo, taky si myslím, že se tenkrát Kukla s tím „Očkem“ trefila…