Kdybyste mi před rokem řekli, že budu touhle dobou rozrážet vodu kraulem a těšit se jak malá na to, až se budu učit motýlka, brala bych to jako necitlivost nejtěžšího kalibru. Loni v zimě jsem měla co dělat, abych se doplahočila z hlaváku na Václavák. Dlouhé marodění tenkrát spláchlo víru v mé fyzické kapacity a odvahu je tunit spolehlivě do kanálu.
Je rok 2017 a já se nestačím divit. Zjistila jsem, že ač se řadím mezi velké bojánky, jsem mnohem odvážnější než dřív. A právě tréninky plavání mi s pěstováním kuráže hodně pomáhají. Proč? Protože jsem z nich měla vždycky největší strach. Takový ten strach, který naklíčil snad už na DNA šroubovici.
Brambora pro vodní element
Nejranější vzpomínka mé mámy:
“Jsou mi tři roky, stojím nad zahradním jezírkem, koukám na vodní šneky a najednou padám po hlavě do vody. Naštěstí mě vidí můj tatínek a za nohy mě vytáhne ven.”
Nejranější vzpomínka mého táty:
„Jsou mi tři roky, pomáhám chlapům nabírat z žumpy močůvku do konvičky a zalévám záhonky. Chlapi odešli, jdu ještě pro jednu dávku biohnojiva, ponořím konvičku pod hladinu a – padám střemhlav do žumpy. Močůvka mě naštěstí po chvíli zase vynese na hladinu, já se vyškrábu ven a uprostřed zahrady spouštím hysterický řev.“
Takhle se s vodním živlem seznámili moji rodiče. Máma trauma překonala a vodě se nevyhýbala, i když v kondiční dráze byste ji nikdy nepotkali. Táta je neplavec tělem i duší dodnes. A tak nikoho asi nepřekvapí, že ani u mě a sourozenců neměla voda zrovna na růžích ustláno.
Mělké bazénky a škopky s hladinou nad patama jsme ještě drželi v přízni.
Voda ve dřezu už byla špatně. Zvlášť, když se v ní válelo špinavé nádobí a ojarovaná houbička.
A pak si pamatuju, jak jsme občas vyráželi na koupák. Přes hloubku nás převezla máma na svých zádech, aby nás na druhém konci bazénu zase setřásla do bezpečné mělčiny. Bráchům averze vůči hluboké vodě zůstala dodnes, máma by je na zádech už neuvezla, tak nechodí plavat vůbec. Já se ségrou jsme se nakonec ve dvanácti naučily proaktivně plavat samy, takže koncept “když se s naší rodinou vyklopí loď, ženy zachraňují muže” žije díky transgeneračnímu přenosu dál.
Vodu jsem nakonec mezi všemi přírodními živly zařadila na poslední bramborovou příčku, plavání jsem tolerovala jen jako urychlovač opálení a vyhýbala jsem se mu všemi možnými způsoby:
Největší hrůzu jsem ale měla z povinných plaveckých tréninků ve škole. Na základce jsme plavat nechodili, byla to křesťansky zaměřená škola a asi se spoléhalo na to, že ve stavu nouze vytasíme z rukávu biblický trik „chůze po vodě“. V tělocviku na osmiletém gymplu jsem si na plavání vždycky sehnala nějakou absurdní omluvenku od doktora, a když jsem na výšce byla na omluvenku moc zdravá, poslala jsem na bazén svou kamarádku, která se za mě vydávala a zaplavala povinný limit. Šárko, děkuji ti za akademický titul. Prostě mě děsila představa, že se přede všema plácám, vůbec mi to nejde, polykám litry smradlavé vody a do toho mě trenérka bije tyčí do hlavy. To vše v plavkách před zraky svých spolužáků? Ne, děkuji.
Bazén jako poslední štace
Podzim 2015 mi dával pekelně zabrat. Už jsem byla nemocná fakt dlouho a z repertoáru oblíbených pozemských aktivit mi zmizlo všechno, co mě bavilo. Až mě ze zoufalství napadlo, že bych si mohla jít opravdu už jen zaplavat. Tak jsem vyrazila. Možná jsem čekala, že se složím už v šatně a jen si potvrdím to, že mi je to lazarství prostě souzené a hotovo. Má historicky první padesátka odplavaná s výdechy do vody zaváněla utonutím a ztrátou chatrných bikin. Ale s každým dalším pokusem a v nových plavkách mi to šlo líp a líp. Až jsem musela uznat, že mi to plavání dělá dobře na těle i na duši. Šok.
V zimě 2016 už jsem se ve vodě cítila bezvadně a bavilo mě to, důvěra v mou tělesnou schránku se mi z bazénu pomalu přelila i na souš, veškeré psycho-ozdravné aktivity taky začínaly nést své ovoce, a tak jsem se na jaře odvážila risknout návrat ke svým oblíbeným země-vzduch aktivitám. A tělo drželo a šlapalo. Šok II. Vděčnějšího bruslaře, cyklistu či chodce byste hledali jen těžko.
Paní radová už tlela u dna. Strach ze skákání šipek jsem pokořila s podporou kamarádů Ondry a Davida, kteří slíbili, že když mi u toho spadnou plavky, nebudou se dívat na můj holý zadek, ale půjdou je vylovit. A tak se mi v hlavě uhnízdila nová myšlenka & přání: což takhle se konečně naučit plavat pořádně & zaplavat si jednou v kondiční dráze? Co kdybych i celá ostrachovaná a s hrozící třicítkou na krku mohla toho kraula dát? Napadlo mě to loni v zimě. Zrálo to tři čtvrtě roku. Na svůj první plavecký trénink jsem přiťapkala v říjnu.
První lekce i všechny další byly mnohem, mnohem náročnější, než jsem si představovala. A to jsem velice talentovaná tvůrkyně katastrofických scénářů.
Bála jsem se, že mi to nepůjde hned.
Že na mě trenérka bude klást nároky ležící příliš daleko za hranicemi mé komfortní zóny.
Že se vody nalokám a budu z toho mít žaludek na vodě (a jeho obsah ve vodě).
Že vodu vdechnu a vykašlu si plíce.
Že mě čeká moc velká dřina a bude to fyzicky bolet.
Že bude těžké skloubit trénink a práci.
Že vstávání na trénink od sedmi ráno bude peklo.
To všechno se stalo a děje úplně běžně každý týden. Jen tu snídani jsem zatím do bazénu nevyklopila. A já jsem za to všechno nepříjemno (teď už) vděčná, protože mě to tempo po tempu učí:
★ Důvěřovat lidem
Moc dobře si pamatuju, jak jsem se v psím agility sportu furt dohadovala s trenérkou o tom, že se mi ta metodika nezdá, že postupujeme příliš rychle, že se přihodí moc chyb a to přece nemůžeme dopustit. Blani, děkuji ti za to, žes mě ze cvičáku nikdy nevyhodila, byť jsem se vztekala sebevíc. Vážím si toho.
Při prvním plaveckém tréninku jsem se rozhodla předat své trenérce Denči krom velitelského žezla hlavně důvěru. Pokud při své odbornosti nazná, že bych mohla zvládnout 4 bazény kraula v jednom zátahu, sice šokovaně pozvednu obočí, na vteřinu se mi zastaví srdce, ale prostě to půjdu odplavat s tím, že to stojí za zkoušku. A kdyby se Denča náhodou ve svém úsudku spletla, vždycky můžu svou důvěru přesunout na plavčíka. Nebo po svém utonutí za lekci nezaplatit ani korunu, tak!
★ Využívat rezervy do posledního kubického milimetru
Taky při sledování filmů solidárně zadržujete dech s hlavními topícími se hrdiny? Ten odporný pocit, kdy vám došel kyslík, hrudník sebou cuká a reflex nádechu kašle na to, že jste ještě pod hladinou a hodlá vám naplnit plíce vodou… Vždycky jsem si myslela, že jakmile dosáhnu tohoto nouzového stavu, prostě se do jedné milisekundy utopím. A víte co? Ne. Když jsou mé plíce při tréninku někdy v téhle agonické křeči, tak mám ve skutečnosti ještě asi tak 2 vteřiny k dobru. A to je tak akorát na to, abych se dočkala dalšího „trenérkou povoleného nádechu“ nebo doplavala na konec bazénu, kde si pak kyslík do plic načepuju.
A tak přemýšlím, jak objemné jsou ve skutečnosti moje ostatní „neplicní“ rezervy. Není náhodou výhodné je občas vyčerpat až na dřeň a tím pádem vědět, kolik metrů čtverečních energie v nich uskladňuju a jak jsou elastické? Co když mám tendenci se brutálně podceňovat a zatímco se mnohému ze strachu vyhýbám, vlastně bych to všechno zvládla, byť by to nebylo žádné lehárko, ale čistokrevný hnus.
Občas se mi na tréninku stane, že fakt narazím na svůj limit, zastavím, abych nabrala dech, a pak to zkusím znova. Ale všímám si, že nápad na zastávku mě přepadává méně často než dřív. Rezervy povyrostly a pobývání v nekomfortu se pomaličku přesouvá do kastlíku „denní rutina“.
★ Věřit, že každé nepříjemno má svůj konec
“Nadechovat se budeš na každý sedmý kraulový záběr”.
“A jako poslední čtvrtý bazén poplaveš kraulový sprint.”
“Dneska si dáme takový brutální trénink.”
Každá z těch vět mě pokaždé vyděsí. Velmi záhy jsem se ale naučila spoléhat na jedno:
Na konci každého bazénu čeká spásné „téčko“.
Ta nekonečná lajna na dně bazénu se vždycky vytvaruje do písmene T, které hlásí, že břeh a konec té fušky je doslova na dosah. Na tu čáru koukám celý trénink a nikdy mě nezklamala – i ten nejbruTálnější Trénink má vždycky své “téčko” = úlevný konec a změnu.
Stejně jako
sTud
nejisTota
bolesT
smuTek
samoTa
úzkosT
nebo sTrach.
A říkám si, že jediná možnost, jak se touženého “téčka“ dočkat, asi bude do toho vplout, zabírat rukama a nohama a věřit, že rezervy jsou ready a nebude to těžké na furt. Je to taková moje nová životní výzva. Seznam obav a nejistot mám celkem košatý, ať už do toho skočím střemhlav nebo použiju schůdky, vyrazím vpřed vyšperkovaným kraulem nebo chatrnou čubičkou, suverénně nebo se staženýma půlkama, na jeden zátah nebo s pauzou uprostřed… – na tom už nesejde, hlavně nedřepět na břehu. Páč moc pozitivních změn se mi zatím vysedět nepovedlo.
★ Lovit sebeúctu ze dna
Šla jsem se naučit kraul. Ve skutečnosti se teď učím něco mnohem zásadnějšího – aktivovat kuráž a nemít strach z toho mít strach. Život bez strachu je utopie. Ale mít ho jen jednou a ne „na druhou“, to zní hodně lákavě.
Vždycky, když čekám po plaveckém tréninku na tramvaj – fyzicky vyřízená, smradlavá, s vlčím hladem a mexickou vlnou ve špatně vyfénovaných vlasech – dmu se pýchou, že jsem do toho šla a nevzdala to. Čert vem vysekanou postavu a hvězdnou kondici, já si každý trénink z chlorované vody vylovím hlavně poctivé kilo sebeúcty. Jsem na sebe normálně hrdá. S jiným sportem by mi to tak nefungovalo. Takže až někde zavedou plavecké tréninky, při kterých budou v bazénu plavat nohatí pavouci, stonožky a kandované rozinky za hudebního doprovodu Michala Davida, pošlu tam přihlášku. Zocelování totiž není v životě nikdy dost.
Budeme se spolu kamarádit?
A tak jsem v devětadvaceti letech uzavřela přátelství s vodním živlem. Je to takový ten kámoš, co vám řekne nepříjemnou pravdu do očí a na plnou hubu, ale nenechá vás ve štychu, když zavrávoráte. Voda umí totéž. Podráždí mi plicní sklípky, ale nadnese mě se vší tíhou, kterou mám naloženou na zádech. Jen ji nechat, ať dělá svou supportní práci.
Tréninků plavání se už jen tak nevzdám. Občas je musím vynechat třeba kvůli chřipce, ale vždycky se k nim vrátím. A taky tuším, že se při nich vždycky budu trochu bát, což vůbec nevadí. Až bude jednou u konce i můj živoT, chci se za ním totiž ohlédnout a říct si:
“Jo, možná jsem byla bojánek, ale odvážný, co se naučil (nejen) kraul rodinné anamnéze navzdory”.
Tak ať nám to plave, přátelé.
Ančí
