Tenhle článek mi bloudil hlavou asi tak tři roky. Dopsat ho loni, byl by to nostalgický fňukanec o tom, jak bylo devadesátkové dětství úžasné a o to dnešní tabletové bych si ani neopřela kolo. Tak to už mě přešlo. Dneska při vzpomínání na svůj posametový růst žasnu nad tím, jak se ve svých třiceti letech profesně vracím k tomu, co mě bavilo v pěti. Tehdy před čtvrtstoletím to byla jen moje zvědavost, neposedné tělíčko, hravá mysl a svět. A ten je plný vody, země, zvířat, rostlin, hraček, lidí, věcí. A o něm si budem povídat přeci… O desítce těch nej ančecích hrátek s nekonečnou trvanlivostí.
1. Výjezdy do kontoše
Sice jsme nejezdili na zahraniční rekreace, ale do kontejneru na dvojkoláku jsme vyráželi každý týden. Táta naložil vozík bincem ze zahrady, pak jsme na palubu naskákali my a jelo se na konec ulice k velkému kontejneru. Nalezli jsme do něj, hrabali se v tom všem harampádí a vybírali, co s náma pojede domů. Tady vyrašila má vášeň pro jízdu na předmětech s koly, po vozíku to razantně přeskočilo na motokáru, koloběžku, kolo a brusle.
2. Skupinové lítačky
O softshellu a funkčních materiálech psala v devadesátkách maximálně tak stoplusjednička zahraničních zajímavostí. Já jsem svým dětstvím prolítla ve cvičkách, modrých teplákách a rozervaném triku. Nebo jen tak v trenkách. A milovala jsem návraty ze zahrad a lesů v blátivém trojobalu. Hráli jsme si na Děti přírody, objevovali staré vojenské bunkry, přelézali kaňony po popadaných kmenech stromů, stavěli hráze v potocích, chytali v nich pijavice a zachraňovali pulce z vysychajících louží. Každý den venku byl dobrodružný trochu jinak, ale vždycky dobrodružný byl.
3. Klepáč na koberec
Tomu, kdo vymyslel klepáče na koberce, bych udělila Nobelovu cenu za miliony šťastných děcek. Dejte dohromady pár ocelových trubek, špetku fantazie a odolné dětské hlavičky a vyjde vám hračka tisíciletí.
Na našem klepáči byla přivázaná houpací síť, kde jsem v houpityhou režimu trávila několik hodin denně. Občas úvazné provazy praskly a posádka sítě letěla k zemi, to k tomu prostě patřilo. Párkrát tahle ruská ruleta vyšla i na mě a jednou jsem vlítla hlavou přímo do protějšího sloupku. Pamatuju si, jak mě pak rodiče vlídně křísili na pohovce. A když už jsem u těch pohovek…
4. Pohovka PAULI
(Nejen) Našemu obýváku kralovala legendární modulární sedačka PAULI. Minecraft komunistické éry. Sedačka, co vydržela všecko. Byla to jídelna, trampolína, skluzavka, pelech pro děti, psy i potkany, co prchli z klecí a v Paulině si vykousali nové hnízdo. S dalšími kusy starého nábytku tvořila základ pro každý indoorový bunkr.
Úplně nejradši jsem pak seděla v tureckém sedu v rohu sedačky, když mě tam pustila naše vořešice Dášena, a giglala jsem se při melodiích Písniček z Rosy dopředu a dozadu furt dokola, s mlíčkem u pusy a obklopená Křemílkem, Vochomůrkou a Vochomůrkou. Giglám se i teď, když to tu klepu do počítače.
5. Šopy
Šopa byla mnohem víc než nějaká fádní kůlna. Byla to malá pevnost Boyard zlínských zahrad. Každá zcela unikátní a v jiném stádiu rozkladu. A byl to i můj druhý domov. Z jedné jsem si každý den vyprostila svoje kolo, v jiné jsem pravidelně nacházela čerstvě narozená koťata, z další jsem mohla vylézt na nejvyšší trnku v okolí a v té u souseda jsem šokovaně koukala na tapetáž z porno časopisů padesátých let.
6. Koupelová scénáristika
Rodiče nás často koupali všechny dohromady, já jsem ale zbožňovala, když jsem měla vanu celou jenom pro sebe. Kolem dokola jsem si naskládala plastová zvířátka všeho druhu a režírovala jsem jim životní příběhy. Útok dinosaurů na osadu krokodýlků z kindrvajíčka pod hladinou, rozvoj zvířecí farmy na bojleru a love story igráčků na záchodovém prkýnku. Byla jsem totálně pohlcená svými scénáři a do reality jsem se vracela jen tehdy, když jsem přes dveře koupelny lhala rodičům, že je voda pořád teplá a varhánky na prstech ještě nemám.
7. Trojčecí radiožurnál
Zalezli jsme do pokojíčku, strčili do magneťáku prázdnou kazetu, zmáčkli REC a trojčecí relace mohla začít. Zpívali jsme songy, které jsme si sami vymysleli, hráli unplugged na kytaru, moderovali talkshow s hosty ze showbyznysu, tajně jsme se nahrávali při příchodu ze školy. A píšu měkké “i”, protože Váša nám v Carusoshow pravidelně (a geniálně!) imitoval Aťku Janouškovou.
8. Dvaosmšestka
Do mých šesti let bylo dominantou našeho obyváku akvárko s neonkama. Rybky upadly v zapomnění v momentě, kdy na stole přistála dvaosmšestka. Počítač, na kterém jsem v programu T602 psala první textařské prvotiny, nasraně jsem třískala do klávesnice, když Princ zase skončil v bodácích a získala jsem první cenné skalpy do zásoby anglických slovíček. A pak vypli proud. GAME OVER.
9. Černá hodinka
Ještě jsme byli předškolní prťata a v tuhé zimě nám nejel proud celé dva dny. A tak jsme si s rodičema sedli do kroužku na zem kolem veliké zelené svíčky a povídali jsme si, hráli si, táta brnkal na kytaru a máma cosi zpívala a bylo to tak krásné. Stala se z toho tradice, tzv. “černá hodinka”, o kterou jsme často škemrali. A i když si nikdo z nás přesně nepamatuje, co se tu hodinu dělo, všichni víme, že to byl čas, kdy jsme byli v rodinném kruhu doopravdy spolu.
10. Jana a Viktor
Vzpomínky na dobrodružství se sestřenkou Janou a jejím klukem/manželem Viktorem si speciálně hýčkám. Vždycky si vyzvedli nás a cca deset dalších dětí a vyrazili s náma někam na čundr. Pobíhali jsme na louce a na vesnickém dvorku, v potoce jsme lovili rybky do cviček, stavěli jsme stany v ovocném sadu a zpívali s celou naší “osadou” u ohně. Jana s Viktorem pro mě byli synonymem pro vzrušující zážitky s partou kamarádů. Jani, Viktore a všechny další sestřenice, bratránci, tety a strejdové – díky, že jste s náma takhle byli a blbli. Bylo to boží.
Letos na jaře jsem přemýšlela nad tím, co dál s prací, o jaké své talenty a vášně se opřít. Právě k těmto dětským momentům jsem se vrátila a hledala jsem v nich inspiraci. Všechny tyhle hrátky mají totiž jedno společné – nekonečnou trvanlivost. Jen se na tu frekvenci zase naladit. A tak se teď živím režírováním, natáčením a moderováním videí. K tomu píšu texty a lítám s lidma po venku a učím je bruslit.
Na jednom pohovoru mi před lety vytkli, že mám na Linkedinu mezi svými koníčky uvedené inline bruslení, prý se to pro marketérku nehodí. A když jsem nedávno dávala rozhovor pro podnikatelsky laděný server, moderátor se mě před natáčením zeptal, zda tu trenérku bruslení z mého představení nedáme pryč. No, tak nedáme. Říkám si, co lidem na tom bruslení pořád tak vadí. Vystudovala jsem marketing, věnuju se mu deset let, jde mi to, ale v nitru duše vůbec nejsem marketér, necítím se tak a spíš tuto roli opouštím. Zato můžu s jistotou říct, že jsem tělem i duší bruslařka a trenérka. A taky scénáristka, reportérka, textařka, zpěvačka, kytaristka, plavkyně, poutnice a milovnice houpaček, lesa a autistického giglání. Vždycky to tak bylo. Z tendence třídit vášně a talenty na ty správné a nesprávné je mi fakt smutno. Protože větu “to si nech pro zábavu, živit se musíš něčím pořádným” vnímám jako nebezpečnou pro dětské ucho a jako limitující, když se z ní stane životní přesvědčení u dospělce.
Já jsem tuhle větu od rodičů nikdy neslyšela. Díky za to. Od učitelů často. Na jaře jsem se rozhodla, že se budu o své dětské vášně opírat s větší razancí. Přineslo mi to zatím nejdobrodružnější a nejspokojenější pracovní rok v mém životě a btw taky nejvíc peněz. A tak nám do nového roku přeju úspěšné ladění na dětské frekvence. Mně to jde nejlíp, když se venku válím na slunku a nedělám nic. Toho chci mít v roce 2018 plný diář.
Ančí