To se hned tak někomu nepodaří, zbořit globální a po dlouhá staletí vyživovaný mýtus. Mně se to povedlo opravdu záhy po narození.

 Tak prý:

 „Každé miminko je přeci krásné!“

Ne, přátelé, každé ne:

 „Gratulujeme, maminko. Máte kluka, holčičku a tuhle opičku jako bonus!“

(…mohlo hypoteticky zaznít z úst přítomného porodníka…)

Skoro mě mrzí, že si z prvních dnů života nic nepamatuju, muselo to být totiž nesmírně osvobozující, vědět, že největší očekávání svých rodičů splním v momentě, kdy se z podoby primáta vytvaruji do klasických křivek člověka. Růst do krásy? – Do lidské rasy by pro začátek úplně stačilo.

Ještě štěstí, že mámě a tátovi byla estetická stránka dětské nadílky docela putna. A stejně tak nenároční byli i v oblasti výkonnostní – tak nějak netrvali na tom, aby jim na dvorku pobíhalo trojče - olympijský gymnasta, trojče – sběratel rudých diplomů a trojče – zámožný businessman. Něco zdravého, spokojeného a cca lidského úplně stačilo k jejich bezmeznému štěstí, žádné ambiciózní plány, žádné předvyšlapávání kariérních cestiček. Jak důmyslné – rodiče si aktivovali velmi účinný obranný mechanismus proti případnému zklamání a zároveň tím chtěli dát nám – dětem – manévrovací prostor pro to, abychom je mohli v nestřeženém okamžiku svým vývojem překvapit. Třeba:

- ambicí vést třídní převrat na základní škole,

- snahou vydělat první milión chovem tropických hlemýžďů,

- následnou tendencí zpeněžit aspoň jejich ostatky

- nebo rozhodnutím o tom všem klidně veřejně psát.

A něco mi říká, že jsme se sourozenci ještě zdaleka nevytáhli všechna překvapivá esa z rukávu. Mýty, třeste se.