Už nějaký ten měsíc píšu z nového bydliště – pražské Letné jsem zůstala věrná, jen jsem se přesunula ještě blíže ke Stromovce a nově usedám k práci pod širé nebe na pavlač. Mám taky nové fajnové sousedy, kteří před pár dny přinesli darem líheň netřesků v keramickém květináči.

„Babička!“ – blesklo mi hlavou. Právě tento střapatý sukulent je totiž jedním ze vzpomínkových spouštěčů na mou babičku. Měla ráda tunning skalek a když se po našem narození přestěhovala za námi do baťovského domku, aby mámě vypomohla, jednu skalku odhodlaně založila i na naší zahrádce. Odvážné, vzhledem k tomu, že trojčata patří k těm nejničivějším škůdcům napříč podnebnými pásy. Jen co jsme se začali samostatně přesouvat, rozlezli jsme se i po zahradě a s odhodlaností kapitalistických mandelinek jsme – většinou nevědomky – ničili jedno kvítko za druhým. Nejdříve odešly do věčných lovišť záhony jahod. Brzy to vzdal chumel barvínku a netrvalo dlouho a i trvalky podlehly ničivé síle dětské neomalenosti. Ale netřesky, ty vydržely celá léta. A tak jsem jejich odolná torza chodila s babičkou resuscitovat s konví vody.

Babičku mi často připomene i tento nudistický otvírák:

Měli jsme ho v kuchyni na poličce a babička jej vždycky – jako správný morální strážce – schovávala do šuplíku, aby naše dětské zraky před obnaženým hochem uchránila. Efektivně filtrovala také televizní obsah, jakmile se ve filmu schylovalo k lechtivé scéně, povstala ze svého křesla a vlastním tělem obrazovku se závadným dějem zabarikádovala. Tak moc dbala na harmonický vývoj svých vnoučků.

Floristická JIPka, morální četník… to byly jen jedny z mnoha veledůležitých funkcí, které babička v naší domácnosti zastávala. Dále měla na starosti také:

Mediální monitoring konkurence (výstřižky z novin pečlivě archivovala, ať už v nich byla „zlínská trojčata“ či jiná dětská nadílka )

Mléčnou supervizi

Venčení vnoučat & šoférování trojčmobilu

Působila také jako dýdžejka křesťanské hudby – každé odpoledne se z jejího okénka linuly melodie rádia Proglas a vtipně se mísily s rockovými peckami, které vpouštěl do éteru můj tatík.

Naše babička by zkrátka svým pracovním elánem strčila do kapsy nejednoho CEO či seniorního manažera. Možná znáte internetovou profesní síť Linkedin, kde si každý správný ambiciózní pracovník vytváří svůj profil a doufá, že si jej najde a uloví nějaký personalista. Takhle nějak by mohl vypadat profil mojí babičky.

Ale personalisté či lovci lidí by ostrouhali, moji babičku by nikdy nepřeplatili. A hlavně – my bychom ji nikdy nedali! Nedali jsme ji ani na sklonku jejího života, byla s náma doma nehledě na to, že ze všech těch funkcí zastávala už „jen“ tu babičkovskou. Roky se o ni starala máma, posléze i starší brácha. Pamatuju si, že když se v létě 2004 přiblížil okamžik, kdy nás babička navždy opouštěla, šla jsem se s ní rozloučit. Vůbec jsem nevěděla, co říct, a taky jak říct to, co bych říct chtěla. A pak mě babička chytla za ruku a zašeptala „Děkuju“. Poděkování to bylo vzájemné a velmi hutné. Přímo napěchované oboustrannými službami, radostmi a zážitky. A já si říkám – sákryš, životní kariéru, kterou lze zakončit takovýmhle „Děkuju“, bych si přála taky. Myslím, že to opravdu není o urputném budování profesních zářezů, jako spíš o tom otevřít náruč tomu, co vám do života tak nějak neplánovaně spadne.

V červnu jsem opouštěla náš zlínský domek a táhla kufr kolem hromady kamení, která dnes slouží jako pomník babiččiny skalky. A prvně jsem si všimla nenápadné kytky uvázané k plastové paličce.

Je to poslední přeživší mohykán babiččiny skalky a zároveň můj další vzpomínkový špouštěč. A kdyby i tahle železná lady padla za oběť našemu stále divokému zahradnímu žití, nevadí. Pořád jsou tu dobří sousedé, kterým se občas přemnoží netřesk anebo se někdo začne dobývat do flašky otvírákem s čůrajícím panáčkem… Zkrátka – nikdy na tebe, babi, nezapomeneme.

A děkujeme.