„Milé děti, dnes se budeme učit, jak správně napsat životopis neboli cévé. Jeden cvičně-futuristický si rovnou napíšete za domácí úkol.“ – řekla před necelým desetiletím má tehdejší učitelka češtiny. Tak jsem se poctivě zamyslela, jak by mohl vypadat můj život řekněméééé… v roce 2012 a odevzdala své dílo. A dostala jsem bez milosti za pět.

„Vypracovat znovu – ve vážnějším tónu!!!“, komentovala vyučující mé řádky. Věnovala jsem jí jeden nechápavý pohled*, svůj život na papíře předělala k její libosti, ale s odhodláním prožít si ten reálný tak, jak chci. V tom stejném ročníku jsem také dostala kouli z kulturního deníku, protože v něm chybělo: Babička – Zabiják – Kde je zakopán pes – a o dva dny později mě fyzikář označil za mezigalaktického ignoranta, protože prý nemám absolutně žádný zájem o okolní svět (rozuměj o ohmický odpor cívky).

Jistě, mějme všeobecný přehled, dokažme efektivně třít liščími ohony o ebonitové tyče, metejme prvotřídní kotouly vzad na propocených žíňenkách a vyhrkněme ze sebe ný-natý-itý-ičitý-ečný-ový-istý- ičelý i ve tři ráno! Jen tu životní vážnost bych z osnov škol s dovolením vyjmula a ponechala ji čistě v kompetenci těch, kteří ta svá cévéčka odžívají v reálném světě. Osobně totiž za zdaleka nejskvělejší dovednost považuji opak vážnosti, tedy ochotu udělat ze sebe blbce a umět si hrát.

Kdybych poslechla všechny ty tlaky seriózní společnosti a potlačila hravé a blbotvorné aktivity, určitě bych:

- V šesti letech nevyplácala z moduritu spolu se sourozenci betlém s anakondou a dinosaurem, který sice totálně propadl ve farní soutěži mladých tvůrců, zato upozornil na nerovné zastoupení božích tvorů v biblických výjevech:

- Neprodala svou rodinu do otroctví při hodinách informatiky, když jsem pančelce prokazovala svou wordovskou gramotnost a schopnost vytvořit katalog:

 - Nevyhrála soutěž o nej halloweenskou dýni s projektem, který bojoval za zrušení této kruté a  nesmyslné akce:

- Nezaložila s kolegyní na VŠ cirkus, v rámci jehož propagace naše sado-maso podobizny nestydatě visely v centru města:

- Nenatočila pro cirkus KlerAnč pravé nefalšované amatérské promovideo, kde ze sebe děláme blbce ale opravdu v každé vteřině:

- Nepobavila bych před pár dny celou rodnou čtvrť svým hodinovým pobíháním ulicí s ropuchou na prsou, a to vše proto, abych ji pod lampou vyfotila kamarádce, která žábu vyhlížela při nedávném výletu a ona nikde. Leničko, tak tady ji máš – v celé své kráse a stále nepolíbenou:

A kdybych té ochoty ztrapnit se a hrát si měla ještě o chlup víc, vylezla bych do ulic a řvala z plných plic:

Že zakládám dětské hřiště pro dospělé kusy,

že mně fráze „někdy příště“ dělá kůži husí,

když s ní hrátky odsouváme, páč teď se „něco musí“.

…

Možná bych se vrhla směle do veršů a básní,

i když nebásnická střeva v těle se mi těsní.

Víte co? Mít větší kuráž, vše bych řekla zpěvem,

nehledě na non-pop vizáž, umím klamat tělem.

…

Každopádně chválu plivu na Tě – pětko z života!

Taky díky tvému vlivu nejsem vážný asketa.

…

Závěrem bych ještě ráda dodala, že jsem se tenkrát (až na ty vdavky) docela trefila a ten nedostatečný život je dnes má realita – sorry, ale dala bych si nejhůř chvalitebnou! A to jsem ještě nestihla začít hrát na dudy.

———

* pardon, lhala jsem, ve skutečnosti jsem pančelce věnovala pohled více než jen „nechápající“. Ten den jsem dostala napomenutí: „Háže na mě smrtelné pohledy v hodině!“ – a zaslouženě. Smrtelný pohled mi šel od dětství bravurně. Asi si tuto dovednost připíšu do životopisu.