Narodila jsem se s vizáží opice. Kdo tento výjev z paměti již vytěsnil, nechť si jej opatrně připomene TU. Dlouho jsem ale inklinovala spíše k říši plazů. Zatímco se mí plně vzpřímení sourozenci již natahovali pro svá první tuhá sousta a vzorně stepovali před babičkami na povel, já vše stále sledovala klečmo. Z hadí perspektivy a se zbytky jídla ve vlasech.
Rodiče se zdáli být se svým ze dvou třetin chodícím vrhem dětí spokojení. Propastný rozdíl v motorice dosáhl neúnosné meze v momentě, kdy Lída s Vášou začali svůj chodecký talent prezentovat řádně teatrálně. Na tváře nahazovali hrdé úsměvy a proaktivně šplhali i po záclonách a stěnách domu. Má vývojová opozdilost se tak stala hlavním motivem veškeré fotodokumentace, a tak jsem se z těchto degradujících kompozic snažila odbatolit pryč.
Tehdy se prvně projevila má soutěživá nátura, začala jsem na sobě tvrdě makat a odhodlaně vstávat a padat. Až se dílo povedlo a postupně jsem s Lídou a Vášou srovnala krok, později i klus a cval. Konečně jsem jim mohla ukázat svá záda, třeba v rámci oblíbeného interního závodu ve šplhu do schodů. Brala jsem zlato, přestože jsem byla na strmé baťovské schodiště vpuštěna z poslední pozice.
Od těch dob se šplh po čemkoliv stal mou velkou zálibou. A když jsem na něco zrovna nelezla, tak jsem z něčeho jiného zaručeně visela nebo padala. Zdolala jsem všechny klepače na koberce v okolí, stromy ovocné i jehličnaté, po cihlových stěnách jsem oblezla celý dům a na balkón se dostávala zásadně šplhem přes střechu naší verandy. Mým snem bylo (a je) obtočit se na houpačce kolem dokola o 360 stupňů a místo MHD používat liány. Taky jsem uměla (a umím) běhat po čtyřech superrychle cvalem a neohroženě sjíždět schody na svém prvním kole značky cykloš bez funkčních brzd. Země jsem se v této éře dotýkala opravdu jen zřídka a s velkým sebezapřením.
A pointou budiž fakt, že mi to zůstalo.
Z dětského poblázněného lítání se stala dospělácká vášeň pro svižné sportovní disciplíny, snaha pobývat na čerstvém vzduchu a špatné snášení statických poloh a situací.
Loni na podzim jsem sportování musela omezit kvůli záhadnému energetickému deficitu, od zimy se pak toto omezení začalo vztahovat prakticky na většinu činností, které definují mé bezstarostné žití. Už tři čtvrtě roku se totiž snažím vyhrabat z plejády zdravotních neduhů, které má na svědomí chronická borelióza, jejíž vymýcení není jen tak. A já si připadám, jako bych byla zase na úplném začátku. V pase zlomená a zaparkovaná v ohrádce, zatímco jiní vzpřímeně ťapkají po dobrodružném světě v plné rychlosti.
Jak se ukázalo, nálož breberek si s sebou nesu již několik let, vesele jsem s tímto kolektivem státnicovala, stěhovala se ze Zlína do Prahy a zde poznala kvanta perfektních přátel a fajnových míst. O to hůř se mi to všechno před pár měsíci opouštělo, když jsem se s osekaným pracovním plánem vracela do své domoviny na ozdravný pobyt – intenzivně zarůstat do pověstné zlínské zeleně daleko od ruchu velkoměsta. Z moravského depa se hlásím i dnes, a i když stále funguji v módu „týden sláva, týden trága“, snažím se smýšlet pozitivně. Kdo ví, třeba bude i tahle mizérie k něčemu dobrá a jednou svým bakteriím za vizitu skoro poděkuju. Fantazírujte se mnou…
Zakládám světově úspěšnou seznamku pro boreliotiky “Infikuj se i láskou!“. Akvizici nových členů zajišťují četné klíšťové kolonie v kooperaci s nepříčetným českým zdravotnictvím a ročně se tak registrují tisíce nových uživatelů.
Ostřílená boreliotička, 27let, kdysi sportující, veselá a společenská, hledá spřízněnou duši a partnera, s nímž by se dělila o svůj jeden kilojoul energie. Najde se parťák pro odšťavňování červené řepy a pokládání kvítí na náhrobek finančních úspor?
P.S. Koinfekce nejsou překážkou.
Pcha, to by mohlo klapnout! Anebo…
Na trh uvádím novou společenskou hru pro všechny (nakažené) generace, edukativně-léčebné lego.
„Bavte se se svými boreliotickými přáteli a poznejte nejkrásnější stavby světa bez vysilujícího cestování – z bezpečí svého obyváku! Postavte si z našeho zdraví prospěšného lega třeba Tádž Mahal a pak si ho celý naservírujte. Objednejte ještě dnes za akční cenu 400EUR a získejte konzultaci s architektkou antibiotických lego staveb ZDARMA.
Štědré české pojišťovny se rozhodly hráčům dotovat 1 stavební kostku v hodnotě 135Kč. A to se, dámy a pánové, skutečně vyplatí!“
Pravda je ovšem taková, že až se z téhleté boreliozy (za svá eura) vysekám, rok 2014 a další infikované měsíce hbitě pohřbím hluboko ve své paměti a zahážu vrchovatou lopatou všedních, ale zdravotními neduhy neprotkaných zážitků. Snad to bude brzo.
A teď ta doopravdická děkovačka! (bakterie zatím prominou a v tichosti vyčkají svého okamžiku slávy)
Děkuji vám, mí rodinní příslušníci a drazí přátelé, že mi sem tam způsobíte škytavku, napíšete pár pozdravných řádků skrze jakékoliv médium, nastavíte ušní boltec k občasnému povzdechu a někdy mě i vyvenčíte na čerstvém vzduchu. I když se za vámi většinou ještě neohrabaně batolím. Způsobujete mi tím velkou radost a já slibuji, že s vámi postupně zase srovnám krok, všechny vás doženu a udělím vám celou sadu vděčných úsměvů!
A prosím… patlejte se občas těmi repelenty, ať nemusím ty milióny vydělávat i díky vám.
Z depa zdraví – a přeje pevné zdraví – Trojče.
Namísto MHD chci taky liány! Přeji CNS a Tvému tělu, ať se dá do kupy.
Milý/á anonymní, děkuji Ti převelice! A vzdušné linky lián budou totální hit, Tarzan to věděl už dávno…
Děkuji za vtipný blog.
I já mám taky tento problém, a díky, za Váš vtipný blog a optimismus. Je to nakažlivé už ted mám lepší náladu. Mnoho zdraví posílám.
Milá Marionet, děkuji převelice za milý vzkaz. Přání pevného zdraví posílám obratem i Vám!
Tak rok je za nama a toz otazka: jak velky je tvuj uspech s breberkama?
Dobrá otázka! První nálet breberek jsem zvládla celkem dobře. A pak letos v létě zaútočily znova, tak jsem v plné polní zase. Nejvyšší čas sepsat nějaké pokračování ;)