Postrach fotografův

Asi bych vám měla ukázat celý náš rodinný klan hezky pohromadě. Asi by to měla být nějaká seriózní, reprezentativní fotografie. Asi to nepůjde.

Fotografování dvojčat je ještě brnkačka. Fotit trojčata je teprve pořádná dřina. Trojčata vnesou chaos do každé fotografie, pohřbí naději na vyváženou kompozici a prověří nervy i toho nejstoičtějšího fotografa. Sisyfos již dávno odtlačil svůj kámen na vrchol kopce, Godot konečně dorazil. A vy stále marně čekáte s namáčknutou spouští na to, až se na vás aspoň na jednu setinu vteřiny podívají všechna tři děcka najednou.

Nejkritičtějším obdobím jsou předškolní léta, kdy jsou trojčata maximálně mobilní a minimálně ukázněná zároveň. Moji rodiče to ale nevzdávali ani v těchto krušných časech a při honbě za seriózními snímky nás zkoušeli přelstít mnoha důvtipnými triky:

Trik č. 1 – Omezení mobility

Fotili jste někdy vrh neposedných štěňat?

Právě chovatelské praktiky se staly předlohou pro první fotografickou lest. Rodiče eliminovali naši nekontrolovatelnou prostorovou rozpínavost tím, že nás instalovali do ošatek a košíků. Výsledek? Kvantitativně dokonalý snímek – všechna děcka na scéně. Trestanecké pohledy dětí si šikovnější rodiče hravě odstraní ve Photoshopu, tehdejší technologie to neumožňovaly.

Trik č. 2 – Pamlsek

Přeskočme piškotky, pikao i termixy, na trio mlsných trojčat musíte vytasit rovnou ten nejtěžší kalibr. A tak se máma s tátou pokoušeli fixovat naši pozornost gigantickými dorty. Jenže – dort umístěný na koberci mě silně děsil a já v jeho blízkosti spolehlivě propukala v pláč.

Transport dortu na stůl vyvolal depresivní stavy pro změnu u mé sestry Lídy.

Trojče Vašek vykazovalo stabilní míru nespokojenosti, ať už byla kalorická návnada kdekoliv. Starší bratr záhy vyhodnotil pravděpodobnost, že si někdy do toho dortu reálně kousne, jako nulovou, a tak se jal svačit vlastní dlaň. Těchto autokanibalistických fotek máme plná alba!

O dva roky později dortový trik nezafungoval už vůbec – emoční náboj zmizel zcela, jen čtvero prázdných dětských pohledů. Bylo třeba přijít s inovací triku.

Trik č. 3 – Koťátko na scénu!

Dětská mláďata se mají navzájem ráda, proto rodiče začali do fotografických kompozic zařazovat milé koťátko. A dobrá nálada byla zpět!

Slabým místem této lsti je fakt, že může být složité odklonit dětskou pozornost od kočky zpět k objektivu fotoaparátu. Já intenzivně zkoumám kotě pomocí hmatových čidel, sestra s úsměvem neviňátka plánuje, kdy mi vymáchá culík v dortíku a Vašek – vědec již od dětství – dumá nad tím, zda je kočka hořlavá stejně jako knot svíčky. Jeníkovo profesionální pózování zasluhuje ocenění, fotografii ale nezachrání, jsme v početní převaze.

Kolem našeho sedmého roku si máma s tátou uvědomili, že si možná nastavili laťku příliš vysoko. Snížili proto své nároky na kvalitu výsledného snímku a nadefinovali si nová kritéria pro tzv. „použitelnou rodinnou fotku“:

Použitelná rodinná fotografie

= všechny děti jsou obsaženy v jednom snímku

= pohledy ratolestí směřují do objektivu

= dětská ústa aspoň zlehka kopírují linku úsměvu

= absence projevů násilí, hněvu, disrespektu či nadměrné ironie

 

… a pak je raději snížili znova…

 

Použitelná rodinná fotografie

= aspoň dvě třetiny trojčat + starší bratr na snímku (započítávají se i stíny dětí a jejich odlesky v zrcadlech, oknech, brýlích a kapkách slz)

= všechny děti mají otevřené oči, nebo se k jejich otevření prokazatelně chystají (soudě dle tonusu mimického svalstva)

= úsměv, tak ten mažeme úplně

= všechna děcka by měla fotografování přežít v relativním zdraví

A najednou to šlo! Tak se podívejte, to jsme my v celé své neukázněné kráse:

Abych byla upřímná, tak právě ta anarchie, kterou jsme do fotografií vnášeli, bavila rodiče nejvíc. Vlastně se snažili zachytit hlavně ji. Proto si vůbec nepamatuji mámu s tátou v rolích fotografů, že by nás snad nějak rovnali do kompozic a provokovali k americkým úsměvům. Fotili hlavně neplánovaně a ze zálohy. Takové fotky baví i mě, když se na ně dívám, dokážu si přesně vzpomenout na to, co se tenkrát dělo a jak jsme se měli. Až budete zase někdy nemilosrdně mazat ty „nepovedené“ fotky z foťáku a mobilního telefonu, dejte si pozor na to, ať s těmi křivými úsměvy a rozmázlými obličeji nesmáznete i kus fajn vzpomínek.

P.S. Tak si říkám, že byste měli opouštět tento blog aspoň s jednou funkční radou, jak dosáhnout skutečně uhlazené a uspořádané fotky s trojčaty. Tu je rada má:

Foťte trojčata, dokud jsou hermeticky uzavřena ve své mámě a nemají šanci fotku bojkotovat.

P.P.S. Platí to i na štěňata.

Hodně štěstí při lovu dokonale nedokonalých snímků!

 

Trojče boří mýty

To se hned tak někomu nepodaří, zbořit globální a po dlouhá staletí vyživovaný mýtus. Mně se to povedlo opravdu záhy po narození.

 Tak prý:

 „Každé miminko je přeci krásné!“

Ne, přátelé, každé ne:

 

 „Gratulujeme, maminko. Máte kluka, holčičku a tuhle opičku jako bonus!“

(…mohlo hypoteticky zaznít z úst přítomného porodníka…)

Skoro mě mrzí, že si z prvních dnů života nic nepamatuju, muselo to být totiž nesmírně osvobozující, vědět, že největší očekávání svých rodičů splním v momentě, kdy se z podoby primáta vytvaruji do klasických křivek člověka. Růst do krásy? – Do lidské rasy by pro začátek úplně stačilo.

Ještě štěstí, že mámě a tátovi byla estetická stránka dětské nadílky docela putna. A stejně tak nenároční byli i v oblasti výkonnostní – tak nějak netrvali na tom, aby jim na dvorku pobíhalo trojče - olympijský gymnasta, trojče – sběratel rudých diplomů a trojče – zámožný businessman. Něco zdravého, spokojeného a cca lidského úplně stačilo k jejich bezmeznému štěstí, žádné ambiciózní plány, žádné předvyšlapávání kariérních cestiček. Jak důmyslné – rodiče si aktivovali velmi účinný obranný mechanismus proti případnému zklamání a zároveň tím chtěli dát nám – dětem – manévrovací prostor pro to, abychom je mohli v nestřeženém okamžiku svým vývojem překvapit. Třeba:

- ambicí vést třídní převrat na základní škole,

- snahou vydělat první milión chovem tropických hlemýžďů,

- následnou tendencí zpeněžit aspoň jejich ostatky

- nebo rozhodnutím o tom všem klidně veřejně psát.

A něco mi říká, že jsme se sourozenci ještě zdaleka nevytáhli všechna překvapivá esa z rukávu. Mýty, třeste se.

Trojčecí dětství jako ze žurnálu

„Gottwaldovská trojčátka jsou na světě!“

„Splněné přání“

„Mámina tři plus jedna radost“

…hlásaly místní plátky krátce poté, co moje máma podpořila růst gottwaldovské populace skutečně skokově – rovnou třemi kusy občánků v jedné várce. Teprve nedávno jsem si všechny ty oslavné ódy na trojčátka z června 1987 pročítala. Povinné chvalozpěvy na soudruhy lékaře střídají hororové plenkové statistiky, trampoty pantáty při shánění XXXL kočáru a marné snahy novinářek najít dvacáté synonymum pro slovo dítě. Mé oko ale ihned sklouzlo k jedné z vět, které máma pronesla v rámci exkluzivního interview pro deník „Naše pravda“:

interview

Myslím, že ve svých pětadvaceti letech mohu oficiálně prohlásit své dětství za ukončené a mámin závazek za splněný, páč růst a zrát v trojčecím módu bylo krásné a fajn.

Takže jen pro pořádek: tohle trojce.cz si píšu především sama sobě pro radost. Nechť je mi dobrým skladištěm pro veškeré vzpomínky a myšlenky, které budu potřebovat v textové formě někam umístit. Ale píšu ho taky mámě, aby z něj mohla pravidelně vyčíst, že krásné dětství se dost často schovalo právě:

- v neřízeném chaosu,
- ve všudypřítomných nízkonákladových řešeních,
- v bláznivých počinech potrhlého otce
- a paradoxně i ve chmurnějších chvílích, pokud je máte možnost přečkat v dostatečně velkém chumlu sourozenců, rodičů a jiné zvířeny.

Máma v tandemu s mým tatíkem odvedla kvalitní výchovnou práci – no, kdyby nic jiného, tak minimálně jedno z trojčat průkazně dovedla ke gramotnosti.

- UPDATE -

Hned pilotní trojčblognutí schytalo mateřskou obsahovou reklamaci. Četli jste to rudě orámované sdělení, které jsem povýšila na základní kámen tohoto blogu, že? Tak přesně to si paní redaktorka “Naší pravdy” vymyslela. Máma by to prý takhle tuctově a fádně nikdy ani neřekla a s úsměvem dodala, že tedy bude muset kontrolovat pravdivost i všech dalších příspěvků.

A já volám – hurá, první věrná čtenářka je tu! No a pokud se tyto mámou verifikované odstavce zalíbí i někomu dalšímu, má radost nebude mít konce…