Tak a je mi třicet. Prvních 29 roků mého života zapadlo za obzor, mávám jim na rozloučenou a musím se přiznat, že se na svou další trikádu panicky těším. Nějak se ve mně totiž uhnízdila víra, že moje aktualizovaná verze “Ančí 3.0” si rozhodně bude umět zajistit fajnové žití. Určitě mi v tom pomůže sadička superschopností, které jsem si poslední dva roky intenzivně kultivovala. Na první pohled vypadají obyčejně, ale pro mě jsou cennější než cestování časem a vystřelování pavučiny ze zápěstí.

Těchdle pět používám nejčastěji.

Superschopnost 1 – Pohodlně se usadit a… sedět

To jsem takhle kdysi přišla na svou psychoterapeutickou seanci, mohl to být tak pátý sedánek, a prostě jsem odhodila boty na zem a s nohama zakroucenýma v tureckém sedu jsem se konečně pohodlně zabořila do gauče. Chtělo se mi to udělat už dřív, myslela jsem si ale, že se to nehodí a nedělá. Jenže ono se to hodí. A to úplně vždycky. Ten den jsem si dala předsevzetí, že si vždycky sednu tak, aby mi to bylo příjemné. Ve vlaku. V divadle. V kavárně. V čekárně u doktora. Všude. Pro mě to většinou znamená odlepit nohy od země, někam je zaháknout, zahodit boty a všemožně se vrtět a pohupovat.

Někdy narazím na odpor hlídačů konformity. Už jsem vyfasovala pohrdavé kroucení hlavou v koncertní síni. Jedna maminka označila mé sezení na vrcholku atrakce dětského hřiště za neetické. Ve vlaku se mi důchodkyně snažila sklepnout nohy na zem holí. Jenže já se nedám. Ctím veřejný majetek a osobní prostor ostatních lidí, ale nohy si budu věšet dle svého uvážení kam chci. A je to nakažlivé. Často se vyvalím ve vlaku jako první a do půl hoďky už naše kupé vypadá jako sněm bojovníků za svobodu sedu.

Superschopnost 2 – Představit se oblíbenou verzí svého jména

Většina lidí mi říká “Aničko”. Pravda je taková, že se mi to nijak zvlášť nelíbí. Slyším na to spolehlivě, ale když mě tak někdo osloví, mám pocit, jako kdybych se zcvrkla a najela na nějaký dětský poslušňáčkový mód. Nějak mi to ke mně prostě nesedí. Stejně jako “Anna”, na kterou mám vypěstovanou jmennou hluchotu v nejtěžší formě.

“Anč” a “Ančí” – takovým oslovením se trefíte do mé rozlítané a trochu poťouchlé nátury. Když to zaslechnu, příjemně to ve mně zarezonuje. A pak je tu ještě jedna verze – “Ani”. Tak mi říká strašně málo lidí, ale musím říct, že to na mě z nějakého důvodu funguje jako balzám na duši, zvlášť, když na ni zrovna mám nějaký ten šrám.

A tak se v poslední době zaměřuju na to, abych se lidem představila tak, jak bych si přála, aby mi říkali. Taková malá „deaničkizace“. Inspirací je mi moje kamarádka Míša, kterou jednou kolega oslovil “Míši”, načež Míša pronesla: “Tak už mi prosimtě nikdy neříkej, fakt to nemám ráda…”. Míšo, respekt a vytrvej. Jdu v tvých šlépějích a vysílám tímto návrh do své kontaktní sítě – oslovujte mě tak, jak to mám ráda. Ušetříte si minimálně jednu slabiku. A nebojte se mi říct, co se zase líbí vám.

Superschopnost 3 – Neomluvit se

Nedávno jsem potřebovala rozměnit tisícovku. Platila jsem s ní žvýkačky za 15 korun a prodavačka na mě spustila:

To fakt nemáte drobné??! Ježišimarja. No to teda potěší takhle po ránu, to vám teda pěkně děkuju…

Dřív bych se s ní buď dohádala do krve za to, že si dovoluje se mnou mluvit takhle nasraným protizákaznickým tónem nebo bych si začala sypat popel na hlavu, 300x se omluvila a nakonec svou žádost stáhla a zmizla pryč.

Teď to ale dělám jinak. Vlastně mi přijde sympatické, že když se prodavačka nasere, vpálí mi to do obličeje, pořád lepší než sada falešných úsměvů v rámci hesla “náš zákazník, náš pán” (to motto nesnáším). Zároveň před ní stojím s legitimním požadavkem a platnou bankovkou a nehodlám naskočit na její hru “Člověče, zaviň se” a bičovat se za to, že bude mít prázdnou kasu. To se prostě stává. Tečka. A tak nevysílám ani molekulu omluvy. Nechávám její promluvy volně a bez reakce plout vzduchem, beru si hrst drobáků a se zenovým klidem odcházím.

Největšího majzla si dávám na to, aby mi neujela automatizovaná omluva v případě nemocí a nemohoucnosti. Dřív jsem se byla schopná cítit těžce provinile za to, že jsem onemocněla a kvůli tomu se musí přesunout deadline nebo schůzka. Představa, že se mi udělá blbě někde na cestách a zbytek posádky bude muset čekat, až to někde vydýchám, mě děsila. Vylámat si tohle z hlavy mi dalo strašnou práci a padlo na to ix psychosedánků v tureckém sedu. Když se o mě tyhle sebezaviňovací tendence pokouší dnes, používám na to jako protilátku tuhle speciální formuli:

Stalo se tělo. No co. Když tu hodím šavli, tak to uklidím. Když už nebudu moct, tak se na mě počká. Když už se nezvednu, někdo mě odtáhne na zádech. Příslušníci lidské rasy byli vždycky schopní sběrači.

Superschopnost 4 – Zpívat

Už odmala strašně ráda zpívám. A přišlo mi, že to nijak extra netlumím. Loni na jaře jsem se hecla a přihlásila se na individuální lekce zpěvu. Byla to další z mých výzev – podrobit odbornému hodnocení tak osobní věc, jako je hlasový fond. Už po pár lekcích jsem si uvědomila, že jsem se ve zpěvu celé ty roky strašlivě cenzurovala. Když jsem si broukala na ulici a někdo šel kolem, zmlkla jsem nebo přehodila zpěv do hvízdání. A když už jsem zpívala třeba před rodinou či přáteli, nikdy jsem nenasadila hlas v plné kvalitě. Zpívala jsem tišeji. Zdráhala jsem se jít do výšek. Hlas jsem nevybarvila. Nevyslala jsem ven emoční náboj, co mi vibroval tělem. Až posledních pár měsíců se nechávám doopravdy slyšet. Nebylo to nakonec tak moc o pilování techniky na lekcích, ale spíš o tom odhodlat se pouštět necenzurovaně ven celé své emočno. A tedy i své pěvecké vášně, které mi kolují krevním řečištěm.

Často se chopím i kytary. Začala jsem na ni hrát před pár lety, když jsem byla dlouho nemocná. Sportování bylo mimo mé možnosti a já potřebovala nějak vybít nahromaděnou energii. Byl to jeden z nejlepších nápadů v mém životě. První dva roky jsem ale hrála téměř v utajení, připadalo mi, že to neumím dost dobře a pořád jsem si říkala, jestli mě náhodou neslyší sousedé, co by si asi tak mohli pomyslet, co když se jim to nelíbí… Před půl rokem jsem se stěhovala do bytu s papírovými stěnami a chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala hrábnout do strun a rozeznít hlasivky fakt naplno. A nakonec se ukázalo, že bydlím vedle učitele hry na kytaru a houslistky, a tak posíláme decibely do baráku všichni.

Pořád jsem kytarový samouk, některé akordy ještě nechytnu a zpívat a hrát zároveň dovedu jen v jednom základním rytmu. Ale strach z hraní a zpívání před lidma je nadobro fuč. Kytaru s sebou tahám čím dál častěji a nestačím se divit, kolik mých přátel se osměluje a vrhá se do zpěvu se mnou.

Hlas vnímám jako nesmírně intimní komoditu silně navázanou na lidskou duši. Možná proto bývá těžké nechat zaznít svůj hlas v přirozené tónině a ještě ho pouštět ven ve formě zpěvu, na který se často lepí hodnocení druhých. A já si jenom přeju, aby se děckám ve škole nikdy zpěv neznámkoval, protože jedna veřejně udělená dvojka dokáže stáhnout hlasivky a ventilaci hudební vášně na celý život.

Superschopnost 5 – Opustit Normistán

Na jednu superschopnost jsem ale speciálně hrdá. Dokázala jsem prchnout z Normistánu. Z území, kde se dobrovolně brodíme po pás v normách a poslušně konzumujeme jeden naservírovaný “mělbych” za druhým. Myslím, že jsem tam kempila dost dlouho na to, abych se nadobro ujistila v tom, že je to děsné místo k žití.

Přestěhovala jsem se do Chcírie, kde koumám, co chci dělat a jestli to ještě nedělám, tak proč. A jo, někdy jsem tam úplně sama. Nikde žádný normistánský četník s podrobným seznamem toho, co by měla taková správná třicátnice umět a dělat a jak toho krok za krokem dosáhnout. Já tyhle seznamy a návody nechci. To radši budu chvíli sedět na místě a svobodně si nevědět.

A sedat si umím pohodlně, tak mě z toho ani nebude bolet zadnice.

Ančí/Anč/Ani.