Život není small talk

Ahoj, přátelé! Ne, nesejmul mě dýmějový mor či karpální tunel a v žádném případě mě nepřestalo bavit vyjadřovat své myšlenky psavmo. Jen jsem hledala správná slova pro to, co se mi poslední měsíce prohnalo hlavou, duší i svalovými vlákny. Myslím, že bych byla schopná po těch slovech pátrat ještě několik desetiletí a furt nenapsat ani čárku, jenže jsem se před pár dny rozhodla, že už se na to odkládání věcí na “až to bude perfektní/jasné/spravené/pod kontrolou” zkusím vykašlat. Taky nehodlám čekat, až patřičně zestárnu a mé myšlenky tak získají punc nějaké “normativní moudrosti”. Na zázračné osvícení po čtyřicítce nevěřím a neumím si představit, že bych něco sepisovala s umělými kyčlemi, Alzheimerem a vizáží Otce Fury v sukni.

Dneska si tu směle provádím životní ohlédnutí s tím, že si nastavuju stupeň své interní upřímnosti na level bullshit-free & smalltalk-free. Prvně jsem si obdobnou „BF&SF“ reflexi střihla v květnu 2015 na srazu absolventů mé vysoké školy. Spolu s dalšími řečníky jsem se měla zamýšlet nad tím, co mě v profesním životě dovedlo nejdál. Při úvahách nad tématem jsem si z této otázky slovo profesní vymázla, protože mi dělení života na “pracovní” a “ňákýjiný” nedává vůbec žádný smysl. Na mou řeč se můžete mrknout na záznamu. Jestli máte chuť a patnáct minut času, srdečně vás zvu.

Své hloubání jsem ve finiši ocejchovala pointou, že bychom si to své žití měli známkovat my sami a pokud máme pocit, že nám život komplikuje něco vyloženě blbého, může být fajn umět to pustit k vodě.

Kázat víno a pít vodu. To mi problesklo hlavou, když jsem se na ten záznam podívala dneska. Očividně jsem si tu řeč připravila především sama pro sebe jako nějaký automotivační nástroj, kdesi v hloubi duše jsem zkrátka cítila, že mám sama “blbých věcí” plný hangár, přestože jsem u řečnického pultíku vesele koulela očima a rozhazovala rukama jako kašpárek na drogách. No jo, to ze mě stříkalo po kilech nadějné opojení z víry, že jsem zvládla dlouhé marodění a všechno bude už jen dobré a lepší. Tak určitě. Přesně dva měsíce po tomto výstupu mě kousl komár a já jsem tu pitomou nemoc dostala znova. Zdraví šlo do kytek a psychika rovnou pod drn. Ještě pár měsíců se mi docela dařilo přeplácat kombinaci zoufalosti, obav a smutku prací. A když se to pak začalo valit ven i přes tyhle chatrné záplaty, právě práci jsem obvinila z toho, co se mi děje, byla prostě první na ráně. Už jsem pro vás měla i rozepsaný článek s názvem “Hoří trojče?”, v němž bych se onálepkovala syndromem vyhoření, dala bych si pár týdnů pauzu, trochu si to marketingové pracování zpestřila něčím jiným a vše by bylo naoko skvělé jako dřív. S tímto přesvědčením jsem se na konci srpna prvně v životě zavrtala do psychoterapeutického křesla, abych si to všechno nechala potvrdit někým študovaným. A taky jsem nějak podvědomě věděla, že tohle už sama asi nedám. Své myšlenkové pochody a průběh prvního sezení mohu parafrázovat cca takto:

Já: “Dobrý den, paní psychoterapeutko. Jsem strašně unavená a nespokojená, asi jsem někde chytla syndrom vyhoření, lítá to teď ve vzduchu úplně všude… Vyšlo mi to i v online testu a viděla jsem o tom rozhovor na DVTV – určitě je to ono. Ráda bych k vám teď 4x zašla, už mám i cca naplánované, o čem budu každé sezení mluvit. No a vy byste mi tedy odkývala mou diagnózu a to, že je práce zlým strůjcem mého neštěstí. Můžeme si tu střihnout i nějaká psycho-cvičeníčka, malovat si rozvojové mandaly a další diagramy znázorňující vhodné využití mého potenciálu. Za měsíc si znova udělám ten online test a očekávám, že mě na základě vylepšeného skóre profesního štěstí prohlásíte za zdravou. Předem děkuji!”

A pak se mě moje terapeutka zeptala: „Aničko, přemýšlím, jak a proč jste se do tohoto stavu vlastně navezla?”

Jak jako “proč”? Jak jako “já” navezla? A co teda ten zlý komerční marketing? Ten tu pomlouvat nebudem? Najednou jsem stála na křižovatce bez podpůrných semaforů, směrových značek a cedulí. Buď můžu vyignorovat “proč” i svou spoluúčast na tom všem, házet špínu na práci, dál si lhát do kapsy a čekat, až se z toho všeho prostě zblázním a v kazajce mě odvezou do Bohnic nebo rovnou v rakvi do márnice, anebo pasuju slovo “proč” na svou novou mantru, obrátím čidla na sebe a přezkoumám či nabořím úplně všechno, co doposud definovalo můj život. Nebudu vás napínat, nejsme na Oscarech. Vrhla jsem se střemhlav do scénáře číslo dvě a i když ještě dnes sem tam nostalgicky vzpomínám na „sladké“ nevědění, vždycky na sebe budu za tohle rozhodnutí patřičně hrdá. A můj obdiv posílám i těm, kdo se do obdobných sebeobjevů vrhají taky.

V říjnu jsem si konečně vzala svou květnovou výzvu ze slajdů k srdci a pustila jsem pracovní zápřah k vodě.

Nepřineslo mi to zázračné vyřešení problémů ani to nevyplašilo breberky z mého těla, ale stala se jedna dost podstatná věc. Uvolnila jsem si energetické a časové kapacity pro mnohem důležitější full-time job. “Top manažerka i řadová dělnice niterných hloubkových vrtů”, tak nějak bych tuto pozici s režimem 24/7 nazvala. Všichni personalisté světa to klidně můžou vnímat jako zbytečně prázdné okno v kariéře, já tomu říkám nejsmysluplnější investice energie, času a peněz v mém životě. A vlastně mě trochu mrzí, když někdo pronese: “No jo, to ti závidím, taky by mi to bodlo, jenže ty nemusíš pracovat a máš na to čas. Já takovou možnost nemám”. Pardon, ale tohle mi na hlavu rozhodně nespadlo z vesmíru, naaranžování vhodného klimatu byla fuška a chtělo to kuráž. Musela jsem poslat ke dnu i své léta pěstěné ego supermanské dcery, abych se byla schopná rodičů zeptat, jestli bych se mohla na pár měsíců zadepovat v rodném zlínském domě. Zase. V osmadvaceti letech prosímpěkně. Uf. Oprostit se od nutkavé myšlenky, že jsem tím pádem oficiálně za totálního lůzra byla výzva rovna výstupu na osmitisícovku v žabkách a bikinách. Jenže jen díky domovskému azylu jsem si mohla dovolit nestarat se o vydělávání peněz, ale jen a jen o sebe a o všechno, co ke mně patří, ať už na mě vybublalo cokoliv.

Tyhle sebeobjevné procesy mi často úplně stornovaly spánek a jindy mi zase regulérně bez nadsázky vymázly slovo “naděje” ze slovníku. Zároveň mě ale začal zalívat hutný pocit vděku za to, že to všechno dělám. Páč ve výsledku mi i vědění nepříjemných faktů přineslo celkem slušnou dávku klidu. Ta fakta, co na sebe vypouštím hezky bez cenzury, se většinou týkají toho, jak (ne)zvládám svou nemoc a to, že už své tělesné schránce nemůžu (nebo neumím?) věřit jako dřív. Často se to točí i kolem mého panického strachu ze scénáře, že mě smrtka sejme dřív, než by se mi líbilo, a já tak na této planetě nestihnu vytvořit dost noblesních výstupů, pro které si mě lidé budou pamatovat. Jako by nevěřila, že stačí, že prostě JSEM. Zkoumám taky to, jak se do toho všeho motají události pomalu až z trojčecího prenatálu a jestli se někdy otřu vyloženě o téma práce, tak je to zatím skoro omylem. Brzo po zahájení této osobnostní kompletace, v níž hrají terapeutické sedánky dost zásadní roli, jsem přišla na ten vůbec nejcennější objev ze všech. Že si můžu dovolit (zatím aspoň) střípky z toho všeho říct svým blízkým a oni (no, jakože vy) v tom překvapivě velmi ochotně a s pochopením plavou se mnou. Heuréka!

Na podzim jsem si vymyslela motto s doživotní platností. “Život není small talk”. Nebudu si ho tetovat na zadnici, spamovat s ním 3x denně Facebooky nebo ho komukoliv nutit. Radši se podle něj zkouším každý den chovat a zkoumám, co to přináší a mění. A děcka, zatím jsem fakt spokojená! Když se někomu svěřím se svým úmyslem eliminovat small talk na minimum, někdy u svého debatního sparinga zachytím nejistotu, zda se se mnou teda vůbec může bavit o práci, počasí nebo nákupech. Si pište, že ano! Pro mě to “small”, tedy malost hovoru, vůbec není určeno tématem, ale tím, jak velký či malý kus ze sebe do toho debatování propašujeme. Když mě zavalíte holými fakty, daty, normami a něčím, co “se říká a říkat má”, prostě mě to po pár minutách přestane bavit. Nemám se navzdory svému příjmení čeho chytit, protože mě vždycky zajímá hlavně to, proč mi o novém kolegovi v práci říkáte, co s váma to předjaří udělalo a jak velkou radost máte z nových fuseklí z výprodeje. Toho jsem schopná absorbovat tuny a i když na mě někdo vysype své hluboké smutky, málokdy si pak připadám vysátá. Naopak. Jsem enormně vděčná za to, že mi věříte a že když na vás vypustím něco z hloubkového vrtu já, máte odvahu přidat něco ze svých vlastních objevů z hlubin. A tak vám, mí zlatí přátelé a blízcí, z celého srdce děkuju. A dneska mám to děkování extra příjemné, protože jsem si na 100 % jistá, že na nikoho nezapomenu. To své díky totiž posílám vám všem, co zapadáte do množiny “mluvili jsme spolu kdykoliv cca od srpna dál”. Ať už to bylo:

- při vykacím či tykacím módu

- v rámci cíleně ozdravného povalování v terapeutickém sofa nebo na sedáncích s přáteli, kteří ozdravují taky, a jak…

- setkání osobní, debaty vedené telefonicky či skrze natahování osmajlíkovaných facebookových vláken

- na pečlivě naplánovaných meetupech nebo jsme na sebe narazili náhodně někde na nádru či před diskotékou u Kotvy

- doprovázeno smíchem, vráskou smutku či frustrací z toho, že jsem chytla slzný sušák a nedaří se mi vyventilovat vše, co bych sakra chtěla

- notování o životě se staršími lidmi nebo s kamarádkami, co mají dvacet, a přesto by jim kuráž a moudrou hlavu mohl závidět kdejaký majitel šedin

- prohloubení debat s těmi, co vídám pravidelně nebo prolomení letitého mlčení, a to rovnou zpěvem u nekonzistentně kvalitního vína z čajovny

Někdy mám opravdu pocit, jako bych získala úplně novou sadu blízkých lidí v té nejvyšší možné jakosti, ale většina z vás tu byla už dávno před loňským podzimem. A já jsem ráda, že vás všechny mám zrovna teď. Hovory a bytí s váma je to, co mi poslední měsíce pěchuje energii do těla, a myslím, že to tak bude i v budoucnu. Pomalu a nesměle se totiž začínám sžívat s faktem, že ani Superman s Chuckem Norrisem na zádech nezvládne všechno sám.

Mějte se tak, jak potřebujete a chcete!

Ančí.

2 thoughts on “Život není small talk

  1. Kytička mi chce něco říct,
    voní a voní, a tím asi,
    neslyšitelně povídá si.

    Snad říká: „Díváš se a jsi tam?
    Jsem tu něžná slůvka chytám,
    a tak si hrajem
    bez ptaní,
    na mlčení
    a
    dívání.

    Chtěl bych Vám někdy přečíst oblíbenou pasáž z povídek O lásce od Čechova, nebo taky něco od Gellnera či Nezvala. Jste velmi krásnou osobností.
    S úctou Váš ctitel

  2. Milý ctiteli,
    moc jste potěšil, děkuju! Do povídek od Čechova tedy nebudu nahlížet sama, ať je to pak překvápko.
    A.

Napsat komentář k Trojče Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>